1. díl - Kuličky

26.05.2010 13:52

Léto toho roku bylo horké a prašné. Zlaté klasy pšenice se skláněly ve větru, a čím víc se den chýlil k večeru, tím bylo jasnější, že přijde bouřka. Když se pak hromy rozburácely nad krajem a děsivé blesky rozťaly oblohu, spustil se prudký liják. Hospodáři v celém kraji seděli u hromničky a modlili se za úrodu. Nemohli strachy ani spát. Co kdyby uhodilo do stodoly a začalo hořet?

Pršelo celou noc a trvalo dlouho, než bouřka přešla a někdy během té děsuplné noci se na jednom statku na konci vesnice narodili dva chlapci. Jednoho položili do kolébky pod střechou bohatého selského stavení, ale ten druhý se musel spokojit s režnými plenkami a pelíškem na slámě.

Ten první se jmenoval po svém pradědovi Václav a měl se stát příštím hospodářem. Druhý chlapeček neměl ani otce a jeho maminka, chudá děvečka, mu dala jméno Matěj. Novorozeňátka pak byla pokřtěna v kostele na vršku nad vsí, ale ne zároveň. Václava křtili při slavné mši, na kterou přišli i příbuzní z jiných vsí a Matěje pokropil pan farář svěcenou vodou až po mši, stranou.

To však bylo snad to poslední, co chlapci prožili každý zvlášť. Od chvilky, kdy se oba naučili aspoň trošku chodit, nenašel by se jeden, aby někde blízko nebyl i druhý. Prováděli spolu lotrovinky a učili se poznávat svět. Ten byl pro ně pořádně veliký. Zahrnoval především selské stavení, stodolu, chlévy, dvůr a kůlničky a později i sad a zahradu a pole patřící Václavovu otci. Nesměli na jediné místo - k potoku, který protékal za zahradou. Měl totiž strmý a vysoký břeh, ze kterého se dalo až příliš snadno spadnout do vody. A ta byla v těch místech hluboká a temná. O kousek výš proti proudu se sice dalo snadno brodit, ale ani to neviděly maminky vesnických dětí rády. Strašily proto malé neposedy povídačkou o vodníkovi, který by je mohl stáhnout do hlubiny.

Jednou, to bylo Václavovi i Matějovi asi sedm let, seděli před vraty statku a vyhřívali se v prvních jarních paprscích sluníčka. Václav dostal od tatínka dvě nové skleněné kuličky a chtěl se hned naučit hrát. Matěj žádné kuličky neměl, ale nechtěl přijít o žádnou zábavu.

Na povídající si dvojici náhle padl stín. Matěj zvedl oči a zamžoural do zubatého sluníčka. Uviděl nad sebou stát tři hochy, kteří byli asi o něco starší než oni s Václavem a jeden z nich, ten nejvyšší povídá: „Máš pěkný kuličky, chceš hrát?“

Václav hned přisvědčil.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se dál chlapec.

„Václav Sedlák.“ odvětil Václav.

„A umíš vůbec hrát?“ vyzvídal jiný z hochů.

Václav, kterého doma dosud za všechno chválili, sebevědomě kývnul. Myslel si, že hrát kuličky, je jednoduché jako facka.

„Tak pojď.“ Zvali ho do hry kluci. Matěje si nevšímali, ale on šel přesto s nimi.

Dřepli si do kroužku okolo důlku na návsi a navzájem si ukázali svoje kuličky. Nejvyšší z trojice kluků, kteří Václava vyzvali do hry, měl nejkrásnější kuličku. Byla veliká asi jako oko a když se skrze ni pohlédlo proti světlu, zdálo se, že je uvnitř uvězněná duha. Václav po takové kuličce hned zatoužil.

Chlapci se dali do hry. Cvrnkali kuličkami a snažili se srazit svými kuličkami jiné do důlku. Každá, která zapadla do jamky, patřila od té chvíle hráči, který ji tam šikovným zásahem poslal.

Václav hrál svou první kuličkou. Chvíli pozoroval ostatní, a když na něj přišla řada, kleknul si, vyplázl jazyk a šťouchnul do své kuličky. Ta vyletěla tak prudce, až skončila na druhé straně kroužku chlapců. Vysoký kluk se zašklebil, ale rozhodl, že Václav dostane nový tah. Tato zkušenost Václava trochu poučila, a tak tentokrát cvrnknul do kuličky málo. Dokonce tak málo, že se sotva hnula z místa. Zůstala stát v prachu a potupně čekala, až ji některá z kuliček ostatních hráčů srazí do dolíku.

Václav se zamračil, ale nic neřekl. Napadlo ho, že v příštím tahu ji tam srazí svou druhou kuličkou.

Jenže na to už nedošlo. Jeden z chlapců ji svým šikovným zásahem posunul napravo od dolíku a druhý ji tam pak velmi rychle srazil. Tak Václav přišel o první ze svých dvou kuliček.

Když to viděl Matěj, dloubnul loktem do svého kamaráda: „Vašku, pojď radši domů, tvůj táta se bude zlobit.“

Vašek se na něj ale zašklebil, a když jeden ze soupeřů, který se představil jako Kuba, podotknul, že se Václav asi nějak moc bojí tatíka, bylo rozhodnuto. Vzdorovitý Václav pohodil hlavou s blonďatými vlásky a dupl si nožkou.

Matěj už ho znal, a tak věděl, že když tohle udělá, vždycky si prosadí svou. Taky ale věděl, že když přijde v jediný den tak potupně o kuličky, dostane nejspíš doma výprask. Ještě jednou se proto pokusil Václava odtáhnout od hry. Bylo to však marné.

Václav se pustil znovu do hraní. Tentokrát se mu napřed podařilo srazit jednu kuličku soupeře do důlku, a tak na konci hry skončil se dvěma kuličkami. To ho jen povzbudilo. Jenže hned v příštím tahu se ukázalo, že šlo o pouhé štěstí a ne o umění, jak si bláhový Václav myslel. Nejprve prohrál získanou kuličku a hned vzápětí i tu svoji. Skončil s prázdnýma rukama a začal se vztekat.

„Pojďte si to rozdat ještě jednou. Uvidíte, teďko už vyhraju.“ navrhoval neodbytně Václav. Ale Kuba a jeho dva kamarádi – ten vysoký byl Francek a ten druhý se jmenoval Lojzek, se Václavovi jen smáli. „Pudem si zahrát, jasně. Ale máš ty vůbec s čím hrát?“

„Jak to, jestli mám s čím hrát? Mám ty dvě kuličky.“

„A kde? My jsme je vyhráli. A co se vyhraje, to se nevrací!“

Kluci se řehtali a utíkali z návsi pryč, někam k hornímu konci dědiny. Václav zůstal zmateně stát nad osudným důlkem a Matěj ho dloubnul do ramene: „Jdem radši dom.“

Vaškovi však začalo docházet, že přišel o kuličky a dostal vztek. Něco takového se mu ještě nestalo. Doma byl vždycky maminkou chválen a otec na něj jen málokdy vztáhnul ruku. Pádnost jeho řemene tu teprve nikdy nepoznal. Rozlítil se. Nafouknul tváře a zčervenal a začal křičet na Matěje: „Cos mě do té hry navezl, ty všiváku! Ty za to můžeš!“

Matěj na něj zmateně koukal. On že ho naváděl do hry? Vždyť ho od ní zrazoval. Jenže pak už neměl moc času uvažovat, protože se na něj Václav vrhl a chtěl mu natlouct. Matěj však nelenil a utíkal k domovu. Doběhl tam o dost dřív než Václav a stačil se schovat v seníku.

Do večera Václava zlost přešla a přinesl Matějovi tlustý krajíc čerstvého chleba pomazaný sádlem na usmířenou. Na kuličky se nikdo doma neptal a tak vše utichlo. Jenže Václav tak snadno nezapomínal. Naopak se pevně rozhodl, že tu potupu jen tak nenechá…