10. Na cestách
Vojsko se vydalo na pochod. Vycházející sluníčko s ježatými podzimními paprsky bodalo mladé vojáky do očí a hravě si poskakovalo na kovových knoflících a šavličkách. Pochodovali ve čtyřstupu a tvořili dlouhý zástup. Dokud procházeli Prešpurkem, hrála jim do kroku vojenská kapela a všichni mladí vojáčci se nesli jako pyšní pávi. Jakmile ale nechali město za zády, hudebníci schovali nástroje a dlouhý had kráčejících mladíků se ponořil do ticha.
Bylo to hezké nechat se obdivovat davy krásných okatých děvčat, které se k vojsku seběhly. A hrdé pohledy vážených občanů Prešpurku dělaly chlapcům taky dobře. Jenže teď měli před sebou prašnou cestu, která končila kdoví kde, a nikdo netušil, co s sebou přinese. Ještě že bylo zatím sucho.
Minulý týden se Prešpurk plnil stále novými příchozími. Z celé země se totiž museli dostavit rekruti, aby válčili s nepřítelem. Matěj však žil v mírném závětří domu U Modrého slunce, trpělivě a pečlivě plnil své povinnosti u koní, a byl rád, že si ho nikdo nevšímá.
Když ho přepadl stesk po mamince nebo po Rézi vyšel si na tržiště a pozoroval lidi. Pokaždé narazil na nějakou zajímavou osobu, se kterou se mohl dát do řeči, a pocit, že je sám se někam vytratil. Tady byl totiž sám každý. Všichni chlapci se potýkali se svým stýskáním a s touhou po domově. Nikdo se k tomu ale nechtěl přiznat, a tak vlastně dodávali jeden druhému odvahu.
Pán, který nyní Matěje zaměstnal, nebyl jen tak obyčejným oficírem. Byl to generál. V salóně domu U Modrého slunce mu viselo několik zlatých pamětních medailí, které připomínaly jeho hrdinské skutky a vítězství. Pan generál se vždycky při pohledu na ně jen ušklíbl, ale jeho přičinlivá drobná manželka je pečlivě oprašovala a nepustila k nim ani tu nejšikovnější služku.
Matěj byl v salóně jen asi dvakrát, když si ho pan generál pro něco poslal, ale paní generálová stála pokaždé s prachovkou z peří u pamětních medailí a oprašovala je. Matěje napadlo, jestli u těch medailí i spí…
Mimo generála, vysokého pána s hustým knírem, a jeho vždy pečlivě upravené choti, žily v domě ještě dvě jejich dcery. Starší, Antonie, byla přibližně v Matějově věku a mladší Madelinne, asi v Rézinčině. Obě byly, stejně jako jejich matka, vždycky jako z cukrkandlu. Nosily hezké šaty s krajkami a volánky a jemné světlé vlasy měly upravené podle módy. Jen nosíčky měly trochu moc nahoru a i ke své hodné chůvě se chovaly dost pyšně.
Když Matěj přišel do domu U Modrého slunce, neměl nic, než na kolenou prodrané kalhoty, košili a v kapse první letošní ořech, dárek od Rézinky. Teď, když šlapal s vojskem, měl slušivou červenomodrou uniformu, boty a hlavně plné břicho. Oříšek ve volných chvílích provrtal skrz a navlékl na úzký kožený řemínek, který si pověsil na krk. Měl teď svou jedinou památku na domov blízko u srdce, a když se jí dotkl, pomáhala mu zahnat černé myšlenky.
V generálových službách Matěj vydatně a pravidelně jedl, a poprvé v životě neusínal hlady. Jeho mladé tělo toho využívalo a Matěj rychle sílil a rostl. Netrvalo to ani měsíc a z hubeného, vytáhlého výrostka se stával mladý muž.
Vojsko bylo dlouho na cestě a krajina, kterou procházeli, se začala měnit. Terén byl mnohem kopcovitější a obtížný a podzim rozblátil cesty v bažiny.
Když už druhý týden skoro bez přestání lilo, vydal pan generál rozkaz k přezimování, a vojáci se v malých jednotkách vydali ubytovat do vesnic podél cesty. Pan generál a hlavní štáb spolu s největší částí vojska zůstali v jediném trochu slušném městě v tom kraji. Spolu s dvěma plukovníky a jedním podplukovníkem se generál ubytoval v přízemí domu pana starosty a Matěj dostal na starost koně všech čtyř.
Kromě toho se staral i o většinu ostatních věcí svého pána. Nechával mu prát, a když nebylo kde, pral mu sám, nosil mu jídlo z polní kuchyně nebo, tady ve městě, z hospody na rynku a vyřizoval pro něj různé pochůzky. Lidem v tomhle kraji Matěj moc nerozuměl. Mluvili divnou, příliš rychlou řečí. Zvířatům však rozuměl i tady a díky nim zvládal všechny své úkoly. Jako se jiní ptali na cestu kolemjdoucích měšťanů, tak se totiž ptával Matěj pouličních voříšků, oslíků zapřažených do kár nebo toulavých koček. Ty sice většinou věděly nejvíc, ale zato se s nikým nehodlaly bavit. Nosily si čumáčky vzhůru jako hraběnky a dovedly každého zpražit jediným pohrdavým pohledem. Matěj je však přesto obdivoval, protože dovedly statečně a divoce bojovat.
Ostatní důstojničtí sluhové se pracně museli dorozumívat s měšťany tou jejich hrkotavou řečí nebo rukama a nohama a Matějovi jen stačilo, když hledal například řeznictví, se zeptat třeba psíka, kde nejčastěji čuchá nejlahodnější vůně.
Matěj byl spolehlivý, nevyhledával hádky a rvačky, nechodil do hospod, ale žold si pečlivě ukládal, a tak s ním byl pan generál nadmíru spokojen.
Tak přišlo do toho mokrého a blátivého kraje jaro. Sotva cesty trochu oschly, vydalo se vojsko znovu na pochod.
Matěj znovu nosil panu generálovi jeho příděly jídla z polní kuchyně, a tak se častěji vídal se svým známým kuchtíkem a s velkou tažnou kobylou, která byla zapřažena do kuchyňského vozu. Byla to klidná, vážná ryzka se světle rezavou hřívou a ocasem a moudrýma očima. Moc toho nenamluvila, ale Matěj si získal její náklonnost a tak s ním občas pár slov prohodila.
Ze všech koní, se kterými dosud Matěj mluvil, byla tahle kuchyňská zrzečka nejmoudřejší. Vyprávěla mu, kde všude už za svůj život s tím kuchyňským povozem byla. Někdy, když se mu obzvlášť stýskalo, mu řekla pár povzbudivých slov, ačkoliv se vůbec nezmínil, že ho něco souží. Dovedla vycítit nálady lidí i zvířat a někdy mu řekla takovou věc, o které pak musel ještě několik dní přemýšlet. Třeba o hlavním kuchaři. Ten býval často nerudný a protivný a nikdo nevěděl proč. Kobylka od kuchyně, na kterou volali Malá, však Matějovi svěřila, že si myslí, že je hlavní kuchař zklamaný. Že chtěl asi v životě dělat něco zajímavějšího než rozvařenou hrachovou kaši pro vojáky.
Matěj se nad tím zamyslel a docela to dávalo smysl. Navíc se pak jednou doslechl, že hlavní kuchař pracoval v císařské kuchyni a měl být povýšen na šéfkuchaře, ale pak se zamiloval do nějaké dvorní dámy a z císařské kuchyně ho vyhodili bez platu. Od té doby vaří u vojska a žije sám.
Když to vyprávěl kobylce Malé, ta jen moudře potřásla hlavou a řekla: „To jsem si myslela. Je nešťastný a neví jak to ze sebe dostat ven, proto je tak protivný.“
Jaro přecházelo do léta a to se pomalu měnilo ve žhavou výheň. Matěj byl sice zvyklý na suchá a teplá léta, ale něco takového jako tady, doma nikdy nezažil. Prach až dusil a kdyby si mezi polednem a třetí odpoledne všichni nepolehali do stínu, o pár kroků dál by byli stejně popadali horkem. Naštěstí byly ale dny hodně dlouhé a za večerního chládku většinou hravě došli to, co odpoledne zaspali.
Jednoho dne se Malá svěřila Matějovi se svým velikým tajemstvím. Toužila totiž po hříbátku, ale protože pořád musela tahat vůz, a protože byla pořád tak hodná a klidná, nikoho ani nenapadlo, že má takové přání.
Matěj se jí pak zeptal, jestli si myslí na nějakého hřebce a ona jen stydlivě sklopila veliké černé oči. Hrábla rozpačitě kopytem do prašné země a Matěj nenaléhal.
Když přišel pro generálovu večeři, pošeptala mu, že je už dlouho zamilovaná právě do velkého černého generálova hřebce, o něhož se Matěj staral. Že ho obdivuje, jak je silný a hrdý a nebojácný a jak je věrný svému pánovi. Matěj jí na to nic neřekl, ale začal přemýšlet, jestli by nemohl udělat něco pro to, aby se ti dva spolu mohli aspoň seznámit.
Jenže než však mohl cokoliv pro svou čtyřnohou trpělivou přítelkyni udělat, přišlo to, čeho se všichni mladí vojáci báli. První bitva s nepřítelem.