11. Letní večer
Vojsko se zastavilo na břehu širokánské řeky a utábořilo se. Pan generál vyslal zvědy na druhou stranu, a když se vrátili, starostlivě si zamnul vous. Matěj zrovna chystal generálovi večeři, proto slyšel, co mu přinesli za zprávy. Když o tom ale později přemýšlel, říkal si, že lepší by bylo nevědět.
Zvědové hlásili, že k císařskému vojsku se hrne obrovská armáda divokých, pestře oblečených bojovníků se zahnutými šavlemi, kteří děsivě ječí a jsou krutí válečníci. Cestou prý drancují, vypalují, co mohou, muže vraždí a ženy a mladé chlapce berou do zajetí.
Matěj se na chvíli zastavil v práci a poslouchal, co na takovou zprávu řekne generál.
„Nic naplat,“ povzdychl si generál, „musíme je zastavit. Jsou to vrahové a lupiči a neznabozi, a kdybychom jim to dovolili, potáhnou klidně až do Pešpurku a nebo ještě dál a jak by k tomu naši lidi přišli, kdyby je odvlekli do zajetí ti… hanba mluvit!“
„Pane generále, ale když ono je jich strašně moc!“ namítl jeden ze špehů.
„No, však uvidíme.“ Generál neztrácel klid. „Uvidíme, jak obstojí proti našim dělům.“
Matěj rychle urovnal příbory a stoupnul si stranou. Generál propustil vyzvědače a zasedl k jídlu. Potom se ale otočil ke svému mladému sluhovi: „Obejdi plukovníka a podplukovníky a svolej je ke mně na poradu.“
Důstojníci se radili dlouho do noci a Matěj, který spal v malém stanu vedle generálova, usínal při tichém ševelení jejich ustaraných hlasů.
Druhý den se vojáci začali přeskupovat tak, aby mohli bránit jediné místo, kde se dala přebrodit řeka. Děla byla podložena hromadami písku, aby dostřelila dál, a namířena na louku na druhé straně brodu. Polní kuchyně se stáhla i se zásobami z dosahu těch drancířů, až do zadního voje.
Válečné koně jízdy hlídali pohůnci na malé pastvině kousek po proudu řeky a pěšáci si pucovali boty, až se svítily jako zrcadla. Byla vyhlášena pohotovost a vojsko čekalo.
První večer byli všichni nervózní, ale sebevědomí. Po neklidné noci, kdy bylo vedro k padnutí a komáři kousali jako šílení, začali hlavně nováčkové upadat na duchu a do srdcí se jim vloudil strach.
Druhý večer vzal Matěj generálova černého hřebce vykoupat k řece. Na kraji rákosí shodil kabátec uniformy a bílou košili, zul si boty a narovnal se.
Zazdálo se mu, že v rákosí zaslechl povzdychnutí a zachichotání. Kůň však byl úplně klidný a netečně škubal trávu u svých nohou.
Matěj vyskočil na jeho hřbet a popohnal ho do vody. Na mělčině se hřebec bořil do bahnitého dna, ale jak postupovali do hloubky, vzdalovalo se jim pištění komárů i šustění rákosí a kůň začal plavat. Matěj se pevně chytil hřívy a dlouhýma nohama pevně objal koňské boky. Proud byl líný, pomalý, ale docela silný.
Kůň i mladík si chladivou koupel užívali, plavali proti proudu a po chvíli se jím nechali unášet. Večer byl dusný a Matěje napadlo, že teď někdy bude mít narozeniny. Osmnácté. Kdyby jen věděl, kdy to bude. On si takové věci nikdy pořádně nepamatoval, ale Rézinka by určitě nezapomněla. Vloni mu tajně věnovala celý koláč, který čmajzla selce, když chladnul v síni. Taky si za to slízla pár facek. To ale Matěj zjistil až po té, co ho spolu na seníku snědli. Kdyby to věděl dřív, radši by ho vrátil, aby nerozvážná Rézinka nedostala.
Při vzpomínce na malou kamarádku se usmál. I ona je zase o rok straší, bude jí jedenáct. Nebo už jí bylo? Matěje by zajímalo, jestli je pořád stejně divoká a rozjívená, jako vloni. Doufal jen, že jí Václav moc neubližuje.
Ztratil se v příjemných vzpomínkách a nedával pozor. To se mu málem stalo osudným. Náhle hřebec divoce zafrkal, zpanikařil a začal divoce kopat kolem sebe. Něco ho táhlo pod hladinu. Nejspíš nějaký vír. Matěj mu sklouzl ze hřbetu, aby mu ulehčil a snažil se ho tahat pryč. Vtom ucítil ledový stisk na kotníku. Něco slizkého ho pevně omotalo a začalo táhnout dolů. Matěj začal bojovat o dech, divoce máchal rukama a strach mu sevřel žaludek. Tohle už jednou zažil. Už jednou myslel, že se utopí.
Hlava mu zajela pod hladinu, ale ještě se mu podařilo vybojovat si pár loků vzduchu. Kašlal, prskal a plácal rukama. Nohama pod vodou divoce kopal, ale pevné ledové sevření si z jeho kopanců nic nedělalo.
Pak mu hlavou bleskla vyplašená myšlenka, a dřív, než zmizela v chladné hlubině, uvědomil si, že ji pronesl nahlas. Ačkoliv, pronesl, je asi příliš silné slovo. Vykašlal ji a vysípal.
„Pusť mě! Jsem princ!“
Ale nic se nestalo. Studené slizké objetí ho stáhlo ještě hlouběji, takže stihl už jen vykřiknout: „Pusť…“ a už polykal vodu.
A najednou bylo po všem. Ležel na břehu, rákosí se vlnilo ve vánku a jemu bylo zima. Zakašlal a posadil se. Všude okolo slyšel chichotání a někde opodál tiše, frkavě nadával hřebec. Ohlédl se. Stál tam a drbal se tlamou na boku.
Koutkem oka zachytil pohyb, ale byl tak rychlý, že zmizel dřív, než si Matěj uvědomil, co viděl.
Vstal a chichotání zesílilo. Stalo se divokým a znělo nebezpečně. Pak se ozvalo temné žbluňknutí a bylo ticho.
„Kde jste?“ řekl Matěj řečí lesních tvorů a zvířat a okolo něj se ozvalo šepotání. Někdo by mohl říct, že to je jen šumění větru v rákosí, ale Matěj tušil, že je to jinak.
„Tak vylezte!“ přikázal naštvaně a nebyl ani příliš překvapený, když se z rákosí vybatolila nízká tlustá postavička, celá zelená.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se zkroušeného vodníka naštvaně. „Myslel jsem, že se máš starat o svou řeku a ne topit lidi nebo zvířata!“
Vodník zažbluňkal pod vousy a okolo se zase ozvalo chichotání.
„Vy vylezte taky!“ zakřičel rozhořčený Matěj a byl docela zvědavý, kdo se z houštiny vynoří. Zatím mnoho lesních tvorů neznal.
Než stačil svůj příkaz doříct, už stál obklopený houfem mladých, překrásných dívek oblečených do sukýnek z trávy a orobince. Štíhlá, bledá těla zářila i v postupujícím soumraku.
Od pasu nahoru na sobě křehké dívky neměly nic, a když si Matěj uvědomil, na co se dívá, zrudl a vysloužil si další smích. Najednou nevěděl kam s očima, ale nemohl si pomoct, příliš ho to zajímalo. Křehotinky začaly kroužit okolo a vesele se smály. Vyzývavě se vystavovaly jeho nesmělým pohledům a měly z něj legraci.
Matěj se přinutil sklopit pohled dolů, k vodníkovi. Nedokázal si však vzpomenout, na co se ptal. Naštěstí mu vodník právě začal zkroušeně odpovídat.
„Ale to právě dělám. Štarám še o švou žeku. Bojim še o ni, kdyš je tu tak tolik moc lidí. Tak šem ši myšlel, še váš vyštraším, kdyš váš zepár trochu pšitopím a vy odtáhnete…“
Matěj si vzdychnul: „Tak to je mi líto, ale nemáš šanci. Tady se teď bude asi bojovat. Zejtra přitáhnou ještě další lidi a bude velká bitva. A potom… kdo ví?“
Vodník cosi zažbluňkal pod nos. Matěj ho moc nevnímal, protože ho jedna z dívek zatahala za loket. Otočil se a pohlédl jí do očí. Byly hluboké jako řeka a odrážely svit měsíce, který se právě rozsvítil na obloze. Husté šero skrývalo a zároveň odhalovalo její pružné křivky a Matějovi vázl dech. Budilo se v něm něco, co dosud neznal, ale bylo to dravé a nedalo se to jen tak umlčet.
Černý hřebec varovně zafrkal a Matěj se pokusil poodstoupit. Jenže udělal chybu a znovu se zahleděl do těch podivných očí, proměnlivých jako vlnky na vodě. A už u ucha zaslechl hlas další z těch zvláštních dívek. Šeptala mu řečí lesních: „Pojď s námi, princi, a zapomeň na tu válku…“
Další mu přejela chladným prstem po nahé hrudi. Takový pocit nikdy nezažil. Šero houstlo a dívky byly čím dál smělejší. Jedna přes druhou šeptaly a něžnými hlásky přemlouvaly: „Zůstaň s námi. Jednu noc… aspoň jednu jedinou noc… Jsi tak krásný! Projdeme se při měsíčku…“ Hezky se to poslouchalo a jejich něžná pohlazení Matěje lákala čím dál víc, aby nechal plavat své povinnosti a zůstal. Jednu noc… jednu jedinou… co by se tak mohlo stát? Do rána bude zpět a nikdo si ničeho nevšimne. V noci nepřítel stejně nepřitáhne a on by za tu jedinou noc mohl pochopit, co se to v něm budí za divoké touhy. Možná…
Možná by podlehl.
Kdyby si neuvědomil, jak chladné jsou ty paže, které ho objímají. Kdyby se v něm neozval přísný hlas zodpovědnosti za svěřené povinnosti. Znělo to jako matčin hlas, který měl ukrytý hluboko v sobě: „Už jsi napojil krávy? Už jsi pustil slepice? Proč ještě nejsou ti koně vytření do sucha?“
Kouzlo mizelo. Musí se postarat o svěřeného hřebce a připravit ho, aby generála nemohl útok nepřátel zaskočit. Práce. Povinnosti. Jako vždy. Pevné řetězy svazující neklidnou duši. Dlouho spala, ale s přemlouváním divoženek se začínala budit a Matějovi bylo jasné, že už ji nic neumlčí. Ačkoliv se matka snažila, otcovo dědictví v něm nezabila, jen je přinutila žít v skrytu.
Narovnal se v ramenou a hluboce se nadechl. Večer voněl říčním bahnem s lehkým odérem rybiny, schnoucí trávou a dobrodružstvím. Najednou si Matěj uvědomil, že je jen na něm, jak se jeho život bude dál vyvíjet. Napadlo ho, že když se teď rozhodne sednout na generálova hřebce, a odjet domů, nikdo mu nezabrání. Všechno záleží jen na něm.
Když bude chtít, stráví dnešní noc pod hvězdami s divoženkami, a když bude chtít odjet domů, udělá to. Divoce se rozesmál, až hastrman přestal žbluňkavě skuhrat a divoženky náhle poplašeně zmlkly.
Ze samé bujnosti se otočil a bystře vyskočil na koně. Hřebec překvapeně zdvihl hlavu a zafrkal. Matěj ho pobídl bosými patami a kůň se rozběhl s větrem o závod.