2. díl - V lese
Dva dny po tom, kdy došlo k té nešťastné události, vyšli Matěj s Václavem opět na náves. Václav se chtěl potkat s kluky, kteří ho obehráli a pokusit se je přemluvit, aby si s ním zahráli ještě jednou. To se sice nepodařilo, ale kluci je vzali s sebou za vesnici do malého lesíka, spíš jenom hájku, vybírat ptákům z hnízd vajíčka. Václava to okamžitě chytlo. Učil se od Kuby, Francka a Lojzka šplhat na stromy a vyhlížet ptačí domečky.
Matěje si kluci moc nevšímali, ale on se přesto táhl za nimi jako stín. Nejprve velice nadšeně, protože čekal novou legraci, když si však uvědomil, co kluci dělají, moc se mu to nelíbilo. Několikrát se pokusil Václava přemluvit, aby šli domů.
„Bábovko,“ ohrnul nad ním nos Vašek, „když ti to nevoní, tak běž dom. Ale přijdeš o velkou srandu.“
Matěj na té lumpárně nic srandovního neviděl. Zato si všiml starostlivých ptačích rodičů, jak zoufale poletují okolo hnízdeček a nešťastně se pokoušejí svá vajíčka ochránit.
„Kašlete na to, kluci! Co z toho budete mít?“ přemlouval je.
„Padavko!“ Smáli se mu a Kuba na něj hodil malou ostrou borovou šišku. Ta trefila Matěje do čela nad levým okem a na škrábanci, který způsobila, vyskočilo pár kapiček krve. Toho si Matěj nevšímal, ale nemínil se nechat beztrestně ostřelovat. Taky se nechtěl k té ptačí zlodějně přidat a tak se odloudal mezi stromy směrem k dědině. Když se blížil k posledním stromům, zaslechl z věže kostelíka nad vsí zvonit klekání.
Věděl, že by si měl pospíšit domů, nebo bude bit, ale v lesíku se mu líbilo. Okolo něj to vonělo čerstvým chvojím, dřevem a smůlou. Cítil se tam bezpečně. Na okamžik zavřel oči a poslouchal tiché lesní zvuky. Hmyz, ptáčky, dokonce zaslechl, jak veverka louská jadýrka. Veverku dosud nikdy neviděl a ani nevěděl, že se živí jadérky. Přesto, jakmile zaslechl ten zvuk, okamžitě si ho přiřadil k tomu drobnému rezavému zvířátku, jehož obrázek se mu v hlavě vynořil takřka odnikud.
„Vítám tě, princi.“
Matěj okamžitě otevřel oči. Lekl se, že si z něj někdo dělá blázny. Taky že jo. Přímo před ním stála malá holčička v jednoduché bílé košilce, mohly jí být tak čtyři roky. Měla tmavohnědé vlasy s roztomilými kudrnkami za oušky a oči veliké jako talíře. Matěj si pomyslel, že si asi po holčičím zvyku hraje na princezny a teď hledá do hry prince.
Slabě se na ni usmál. Usmrkané vesnické děcko.
„Proč nezachráníš ty ptáčky?“ zeptala se malá šťouravě.
„Protože jsem sám a oni jsou čtyři.“ řekl naštvaně. „A protože mi do toho nic není.“
„Ale to by mělo.“ naléhalo děcko.
„Víš co, běž dom. Beztak tě mamka hledá.“ navrhnul podrážděný Matěj a otočil se k domovu. Stejně by ptáčky nezachránil a ti čtyři by se sem brzo vypravili zas. V tom se mu za zády ozvalo lehké zasmání jako zacinkání zvonečků: „Tak jo, já jdu. Ale zklamals mě. Nemyslela jsem, že jsi takový poseroutka.“
Na ta slova se Matěj naštvaně obrátil k děvčátku. Jenže na místě, kde stála, rostl jen tenký habrový kmen a v jeho šumících větvích jako by dozníval dívčin posměšný smích.
Matěje to dožralo. A taky dostal z čista jasna nápad. Z blízkého lískového křoví nalámal pár větviček, pod keřem natrhal hrsti lopuchových a jiných listů a všechno si to snesl k jedné kaluži. Na jejím okraji si klekl, nabral do hrstí bláto a pomatlal si obličej. Pak si do vlasů, za košili, za špagátek, který mu v pase přidržoval kalhoty a vůbec, kam se dalo, nastrkal lískové pruty a lupení. Když se na sebe podíval do vodní hladiny kaluže, sám se až lekl.
Vydal se lesem na místo řádění těch čtyř. Smrákalo se. Tma padala v lese rychleji než mezi poli, ale řev malých vandalů slyšel stále. Zašklebil se. I v případě, že se to nepodaří, je doma seřežou. Nejspíš tu totiž neslyšeli zvonit klekání a při svém nadšení si asi ani nevšimli, že se stmívá.
Když se Matěj přiblížil tak, že už je viděl mezi větvemi, začal záměrně dupat, třást větvičkami keře a z hloubi hrdla vrčet.
Napřed se nic nedělo a kluci dál výskali, houpali se na větvích a olamovali je. Pak si ale Francek všiml nezvyklého pohybu dole, v lískovém křoví. Zarazil se a vyzval i ostatní k ostražitosti. Matěj přidal na hlasitosti svého vrčení a brumlání.
„Není to ten tvůj kamarád?“ zeptal se Kuba Vaška, ale hlas se mu přitom třásl.
Vašek zakroutil hlavou: „Ten už je určitě doma. Je strašnej srab.“
„Tak co to je?“ zeptal se rozechvěle Lojzek a znepokojeně se rozhlédl. Klukům začalo docházet, že už je skoro noc.
Matěj ve křoví ze všech sil zatřásl větvemi a vydal co nejhlubší výkřik.
„Co když je to medvěd?“ zalekl se Vašek jediného zvířete z matčiných pohádek, ze kterého měl opravdový strach.
Francek ho naštvaně odbyl: „Seš hloupej?“ Ale i on znejistěl.
Lojzek navrhl: „Kluci, pojďme dom, stejnak už je tma a mně se zdá, že budu doma bit.“
„Sralbotko.“ uplivl si Francek, ale pomalu začal slézat ze stromu.
Ostatní hoši na nic nečekali a rychle lezli taky. Jakmile stáli na zemi, uvědomili si, jaká vládne kolem tma. A navíc se podivný hluk v houští ozval trochu blíž k nim.
„Hele, já vidím voči.“ vykřikl zčistajasna Lojzek.
„Kde?!“ lekl se Kuba.
„Tam!“ ukázal Lojzek.
Všichni chlapci zamžourali do křoví, ze kterého se ozvalo hluboké zabrumlání, a strašidelná bytost se vydala jejich směrem. V té chvíli už na nic nečekali. Vzali nohy na ramena a zastavili se až doma.
Tam ovšem všichni dostali, co se do nich vešlo, protože maminky už doma šílely strachy. Ještě aby jim je tak odnesly divoženky, bludičky nebo nedej bože neutopil vodník.
Matěj kluky chvilku honil. To se mu líbilo a taky ho napadlo, že čím víc budou vyděšení, tím spíš si příště na podobné kratochvíle nechají zajít chuť.
Na kraji lesa se zastavil a začal ze sebe odstraňovat větévky a špínu. Blátem pomatlaná tvář mu však dělala starosti, protože tu nedokázal očistit. Pomalu se smiřoval s tím, že doma dostane nařezáno nejen za pozdní příchod, ale i za to, jak je špinavý, když tu se náhle ozvalo tiché klinkání zvonečků. Obrátil se po zvuku a uviděl malou holčičku s velikýma temnýma očima v bílé košilce. Byla bosá, ale tak chodily všechny vesnické děti. I on.
Podávala mu vlhké plátýnko: „Potěšils mě, princi. I ostatní jsi moc potěšil.“
Matěj se neptal, koho potěšil. Vzal si plátýnko a otíral si špinavý obličej. Tak jemnou látku v životě v rukou neměl a tak si ten pocit vychutnával. Byla hebounká a tenká jako pavučinka. Konečně plátno od obličeje odtáhl a podíval se na něj. Užasl. Opravdu to byla pavučina. Chtěl se zeptat holčičky, ale ta byla najednou pryč.
Vystrašeně smotal plátýnko do rukávu a rozběhl se k domovu. Přišel právě včas. Pod okny selského stavení zaslechl ostré hubování Václavovy maminky a tak na nic nečekal a pospíchal do malé světničky za chlévy. Dveřmi proběhl přesně v okamžiku, kdy jeho maminka odkládala šátek a věšela ho na háček ve zdi. Maminka se obrátila: „Co tak lítáš, plašane! Když máš tolik síly, začneš pomáhat na statku. Brzo to bude moc potřeba.“
Matěj nic neřekl. Vzal si od maminky suchou patku chleba a odklidil se s ní do svého kouta. Tam tiše schroupal svoji večeři a potajmu pozoroval, jak si maminka rozplétá copy, po celý den stažené v přísném drdolu pod šátkem. Měl moc rád tu chvíli, kdy se jí medové kadeře rozlily po ramenou. Najednou nevypadala jako udřená děvečka, ale jako princezna. Poté Matěj většinou zavřel oči a otočil se ke zdi. Chtěl si ten krásný obrázek uchovat za víčky místo pohádky na dobrou noc. Jeho maminka totiž nikdy žádné pohádky nevyprávěla. Ani báchorky. Nikdy od ní neslyšel ani varování před vodníkem, ani před lesními ženkami nebo před polednicí. A přitom ona byla krásná, jako pohádková princezna. Matěj si ještě jednou připomněl její medově zlaté vlasy a ptal se sám sebe, kde on přišel k těm uhlově černým pačesům. Pak ale usnul.