3. díl - Lávka
Sluníčko se schovalo za mraky a několik dní nevystrčilo ani paprsek. Kdo by se mu taky divil? Když prší, z peřin se nechce nikomu.
Matěj začal zastávat na statku nové povinnosti. Každé ráno po té, co maminka podojila krávy, je vyháněl před vrata, kde se připojily k obecnímu stádu. Pak posbíral vajíčka, odevzdal je hospodyni a nanosil dřevo na zátop a vodu. Tím měl do oběda pokoj a mohl si hrát. Po talíři oukropu nanosil selce vodu na nádobí, doplnil zásobu dříví a dál pomáhal, s čím bylo potřeba. Nejraději se motal kolem hospodáře a koní. Maminka i hospodář se sice zpočátku strachovali pustit mezi statné kobyly s širokými kopyty bosého drobného, sedmiletého chlapce, ale on se nebál a zvířata, když byl u nich, se taky chovala nějak zvláštně ohleduplně.
V neděli ráno se konečně mraky roztrhaly a sedlák s rodinou se vydal na mši do kostela. Matěj šel tentokrát s nimi. Vyšplhali blátivou cestou na nízký kopeček. Kolem pěšiny stály nabílené kapličky připomínající Ježíšovu křížovou cestu a nahoře je očekávala dokořán otevřená vrata kostelíka. Lidé se pomalu scházeli a zasedali na svá místa. Některé staré ženy si nesly knížku modliteb a zpěvů, jiné růženec. Matěj si všiml, že muži, vcházející do kostela smekají čapky a klobouky, a křižují se. Rád by taky něco smekl, ale byl prostovlasý a zmatený. Každý jako by mířil na nějaké místo, ale on neměl potuchy, kam jít. Stoupnul si tedy dozadu, těsně ke zdi a snažil se být neviditelný. Brzo však vešel pan farář, lidé se dali do zpěvu a Matěj se zaujatě koukal.
Lidé se začali rozcházet a Matějovi došlo, že je asi konec. Líbilo se mu tam a domů se mu úplně nechtělo. Pan farář vykládal moc zajímavé věci a on se snažil si toho co nejvíc zapamatovat, aby se na to mohl zeptat maminky.
Najednou ho vyrušila otázka: „A ty jsi čí, chlapče?“
Matěj zvedl hlavu a viděl, že se ho ptá stará vrásčitá žena s šátkem do čela. „Já… no já jsem maminčin.“ odpověděl.
Žena se krákoravě zasmála: „Opravdu? A co tatínkův? Jak se jmenuješ?“
Matěj na ni zaraženě koukal. On žádného tatínka neměl. Nikdo mu neřekl, že je to důležité. Samozřejmě, Václav otce měl, ale Matěje nenapadlo, že on by měl mít nějakého taky.
„Jsem maminčin a jmenuju se Matěj.“ trval nakonec chlapec na svém.
Stařena se zašklebila: „A kdepak bydlíš?“
„No, na statku u Sedláků.“ Když odpovídal, všiml si, že mu už naslouchají další dvě postarší ženské v tmavých šatech. Jedna z nich se zeptala: „Jak se jmenuje tvá matka?“
Matěj přemítal, jak na ni na statku volají a nakonec to jméno našel: „Hančí.“
Další žena zasyčela: „To je parchant Hančí Kramářky, co slouží na statku. Pamatujete přece, jak přišla k outěžku krátce po tom, co tudy táhli vojáci.“
„Cuchta…“ podotkla další.
Matěj těkal očima z jedné na druhou a moc tomu nerozuměl. Jejich tón však zněl hodně ošklivě. Šklebily se čím dál víc. Rád by utekl, ale neviděl žádnou cestu. Obstoupily ho jako hejno vran.
„Já myslela, že ten její spratek umřel při porodu.“
„Radši měl. Bude dávat špatný příklad mladým!“
Matěj ucítil zlost. Nelíbilo se mu, jak škaredě mluvily o jeho krásné mamince, a zlobil se, že by mělo někomu vadit, že nemá otce. Proč by měl být kvůli tomu horší než ostatní kluci.
„Já aspoň nekradu ptákům vajca a nelámu haluze v lese.“ bránil se rozzlobeně.
Jedna z žen se škaredě rozesmála a ostatní se k ní přidaly. Matěj se odrazil ode zdi, našel skulinu mezi jejich tmavými sukněmi a protáhl se ven z kostela. Na úbočí kopce zahlédl Václava a jeho tři kamarády, a protože neměl jiný směr, vydal se za nimi. Rychle běžel, nohy se mu míhaly a snadno zkracoval náskok, který před ním kluci měli. Běh mu vyhnal z hlavy zlé řeči starých vran a blízkost stromů, keřů a divoké, nekosené trávy mu dodala klid.
Francek, Lojzek, Kuba a Václav se vesele bavili a užívali si prvního slunného dne po týdnu šedivého studeného deště. Jak Matěj záhy pochopil, mířili k potoku. Chtěli se podívat, jestli teče vysoká voda a jestli náhodou není ohrožená lávka.
Matěj věděl, že k vodě nesmějí, ale moc se mu líbilo poslouchat ptačí zpěv. Jakoby odnikud se mu v hlavě vynořovala jména malých zpěváčků. Červenka, skřivan, kos a další zpívali svou ódu na jaro a Matěj je nadšeně poslouchal. Došel za Václavem a ostatními kluky právě ve chvíli, kdy hoši opatrně vstupovali na úzkou lávku, která ležela sotva dvacet centimetrů nad vzedmutou hladinou. Lávka vypadala vlhce, kluzce a nebezpečně.
„Kluci, vraťte se.“ varoval je Matěj ze břehu.
„Hele poseroutko, když se furt bojíš, tak se běž chytit máminy sukně.“ zahalekal Lojzek.
Matěj pokrčil rameny, ale stejně cítil, že by tu neměli být. Kluci na lávce se opřeli o vratké zábradlíčko, které nějaký dobrodinec připevnil k lávce spíš na okrasu, než kvůli bezpečí. Tedy, neznámý dobroděj se sice pokoušel zajistit zábradlíčkem větší bezpečnost při přechodu lávky, ale příliš se to nepovedlo.
Ozvalo se zapraštění, které Matěje přimrazilo k zemi v půli otočky. Obrátil hlavu přesně ve chvíli, kdy zábradlíčko ještě jednou zoufale zaskřípělo. Kluci uskočili. Francek zavrávoral a chytil se Vaška. Vašek se zoufale zachytil Lojzka, zavrávoral a ustoupil stranou. Kuba před ním uhnul rychlým krokem vzad. Narazil do ubohého, namáhaného zábradlíčka. Staré dřevo křuplo, rozlomilo se a Kuba padal. Letěl po zádech do mohutných vln barvy sváteční bílé kávy. Francek, Vašek i Lojzek s otevřenou pusou vteřinu zírali. Kuba zaječel a ponořil se do hlubiny. Vlny se přes něj převalily.
Kluci na lávce vyděšeně vykřikli a v panice se rozběhli pryč. Řítili se směrem k vesnici, ječeli a na nic nebrali ohled. Přeskakovali kořeny, padali a jejich bílé, čisté košile se nezadržitelně špinily blátem a listím.
Matěj zůstal na okamžik vyděšeně stát na břehu. Co má pro všechno na světě dělat? Uteč! napadlo ho. A pak jako by v duchu zaslechl tiché zaklinkání zvonečků a už nepřemýšlel. Ne, neuměl plavat, ale vrhnul se do kalného proudu.
Voda ho okamžitě podrazila a vtáhla do svých divokých vln. Sotva lapal po dechu, plácal rukama a napadalo ho, že asi umře. Pak se na chviličku vynořil. Rychle nabral vzduch a rozhlédl se. Hele, ruka! Kousek níž po proudu zahlédl na okamžik Jakubovu ruku a pak ho znovu pohltila voda. Kopal nohama a plácal rukama a snažil se dostat blíž k Jakubovi. Už si začal zoufat. Ztrácel síly, protože dravá říčka, v niž se po silných deštích změnil jindy líný potok, si s ním nemilosrdně pohrávala. Nedokázal se udržet na hladině dost dlouho na to, aby se nadechl a už neměl naději, že se vůbec někdy dostane na suchý břeh.
V té chvíli ucítil něco jako něžné pohlazení. Voda okolo něj se sevřela jako ruka a letmým pohybem, jako by olizovala oblázky v době největšího žňového sucha, ho položila na břeh a šplíchla zpět do proudu. O vteřinu později, ale mnohem méně opatrně vyplivla řeka i Jakuba.
Matěj ležel na podmáčeném břehu a sotva lapal po dechu. Strachy mu drkotaly zuby a pevně tiskl víčka. Pak si ale uvědomil, že už mu žádné nebezpečí nehrozí a pomalu otevřel oči.
V tu ránu je zase zavřel, protože se děsně lekl. Opatrně se nadýchnul a zkusil víčka rozlepit znovu. Ach pane Bože! Je to tu stále! Matěj se vmžiku posadil a na rukách se odtáhl od příšerky.
„Co mě to dělátě, princi? To nějdě!“ zakvákalo stvořeníčko skoro lidským hlasem. Matěj zmateně hleděl a připadal si, že se snad v té vodě dočista pomátl. Seděl na promáčeném břehu, začínala mu být zima. K tomu pozoroval malé zelené stvořeníčko s rozpláclým nosem, širokým žabím úsměvem a vlasy stejnými jako zelené vodní řasy. A to stvořeníčko navíc mluvilo.
„Kdo seš?“ zeptal se vylekaný Matěj.
„Přece vodník, ně? Jakpak, že mě něznátě, princi?“
„Tak vodník? A opravdovej? Ne jen pohádkovej?“ vyzvídal Matěj.
Zelený mužíček se kvákavě rozesmál. Znělo to jako orchestr složený ze samých žab.
„Co, že stě tak skočil do tý vody?“ ptal se znovu hastrman.
„No… kvůli Kubovi, aby se neutopil.“ řekl Matěj nejistě.
„Taková ptákovina! Jakživo to něpochopím! Když se topil, měl jstě mu podat klacek a ně tam sám skákat. Takhle by se normální kluk utopil.“
„A já snad nejsem normální?“ zajímalo Matěje. Hudrování zelené příšerky si nevšímal.
Hastrman se zašklebil takřka potutelně a pak řekl: „Hele, kluk se probírá… Mizim!“ A s hlasitým žbluňknutím se ponořil do vody.
Matěj se zvednul a otřepal jako mokrý pes. Pak doklopýtal ke Kubovi. Mužíček měl pravdu, právě se probíral. Jakub otevřel oči a vylekaně zamžoural na Matěje.
„Tys mě zachránil?“ zeptal se.
Matěj se nadechnul a zamyslel: „No, to spíš…“
„Já se s tebou ale stejnak nesmím bavit, protože nejseš ničí.“ skočil mu do řeči Jakub.
„Jak ničí? Přece maminčin!“ ohradil se dotčeně Matěj. Už podruhé během jediného dne se musel hájit kvůli takové hlouposti, jako že nemá otce.
Cítil se velice unavený a popletený a přesto v něm vzplanul hněv. Kdyby býval za Jakubem neskočil do rozvodněné říčky, vodník by si s ním jistě starosti nedělal a Jakub by se utopil. Matěj nevěděl, jak to ví, ale náhle se mu to vynořilo v hlavě, stejně jako znalosti o ptáčcích a lesních zvířátkách. Vodník Kubu zachránil jen proto, že to byl Matějův původní záměr. Přesto Jakub nejspíš nic nechápe, a že by měl být aspoň trochu vděčný, to ho zjevně taky nenapadlo. Matěj se mlčky odvrátil a loudal se hájem pryč.