5. díl - Husy
„Hej haj hej haj, přes zelený háj…“ veselý dětský hlásek se nesl celým sadem a mísil se s ptačími trylky. Matěj právě kráčel do kůlny pro koš dřeva, a když ten zpěv slyšel, usmál se.
Rézinka, pětiletá malá slečna, pásla husy vzadu v sadě a jako vždycky jim vyzpěvovala. Někdy ty písničky ani neměly slova, jen melodii, někdy pletla páté přes deváté, ale Matěj ji přesto rád poslouchal. Oživovala jeho dlouhé dny naplněné prací.
Toho jara mu táhlo na třináctý rok, a zatímco Václav chodil do školy, Matěj musel doma zvládat i jeho úkoly. Matějova maminka, i jindy tichá a pracovitá, se za ta léta, která uběhla, ještě víc uzavřela do sebe. Sedlák s manželkou měli mezi sebou nějakou táhlou rozepři a tak bylo na statku velice často před bouřkové ticho, které si dovolila přerušit jen malá Rézi.
Matěj odnesl dřevo a vešel do chléva, odkud vyvážel hnůj, dokud na něj hospodyně nekřikla, ať přivede Rézinu k obědu. Na kostelní věži vyzváněly zvony a Matějovi už taky kručelo v žaludku. Za chvíli měl přijít ze školy na oběd Václav, a hospodář už jistě vyráží z pole domů taky.
Matěj uklidil vidle, oprášil si ruce a šel do sadu. Už od kůlny natahoval uši, ale Rézinčin zpěv zatím neslyšel. Možná, říkal si, jí už vyschlo v krku.
„Pásla husy pode dvorem, pásla husy pode dvorem…“ zkusil zanotovat Matěj, aby Rézinku vyprovokoval k odpovědi. Nic se ale nedělo. Trochu přidal do kroku. Na tuhle písničku Rézinka vždycky řízně odpovídala, a tak Matěje polekalo, že tentokrát nic neslyší. Rozhlížel se mezi svěže zelenými jabloněmi a třešněmi, ale nikde nezahlédl ani zákmit červeného šátečku, nebo tmavomodré sukně. Ani husy nekejhaly.
„Rézi! Rézinko!“ volal. Odpověděl mu však pouze skřivan. Polekaný Matěj běžel sadem a rozhlížel se okolo sebe. Rézinka s ním možná hraje jen na schovávanou, ale kam uklidila husy? Ty by se už dávno ozvaly.
Pak zaslechl výkřik. Trhl hlavou a rozběhl se po hlase. Jak se přibližoval, slyšel už i divoký husí pokřik a jejich máchání křídly. A co víc, i šplouchání vody v potoce. Ještě přidal do kroku a srdíčko mu bušilo v těle jako zvon. Vzpomněl si, jak před lety o kus výš proti proudu spadl do vody Václavův kamarád Jakub, a jak se při jeho záchraně sám málem utopil.
Vyschlo mu v hrdle, když si představil, že by mohl najít třeba jen Rézčin šátek, nebo ji, utopenou. Běžel, co mu síly stačily, ale zatím viděl jen rozmáchlé husí perutě, které vířily v divokém rytmu po břehu a zakrývaly výhled na cokoliv jiného.
Na posledních pár metrech zakopl a natáhl se na drnovitou zem. Rychle vstal a rozhlédl se. Husy se trochu rozestoupily a umožnily mu konečně spatřit Rézinku.
Klečela na břehu, úplně u vody a natahovala ručičku s voňavou jarní trávou daleko nad řeku. Pochopil proč. Pět krásných, bílých hus se kolébalo na vodě a nevšímavě si čechraly peří. V tom Matěj uviděl, jak Rézka pomalu sklouzává níž. Podemletý břeh povoloval a trhal se.
V ten okamžik, jako by se zastavil čas. Nestihl ani vykřiknout, ani ji varovat, jen se rozběhl. V tu chvilku málem letěl. Pořád byla daleko a on k ní pouze natahoval ruce.
Rézka konečně pochopila, že se děje něco špatného a pokusila se vstát. Ujely jí však nohy, kecla na zadek a utržený břeh klouzal dál.
Matěj skočil. Tvrdě dopadl na zem a natáhl ruce. Ucítil v prstech cíp její sukýnky a pevně jej sevřel. Škublo to s ním a padající Rézi ho potáhla ještě metr po zemi. Odřel si lokty, bradu i kolena, ale nepustil.
Husy, které zatím poslušně postávaly na břehu, se rozlétly a v oblaku bílého peří přistály na řece. Rézinka visela na sukýnce a nohy už jí strhával proud říčky.
Matěj se pracně vysoukal na kolena a podařilo se mu zachytit Rézčiny ruce. Děvčátko mu statečně pomáhalo a tak nakonec oba upadli na trávu na pevném břehu.
Matěj prudce oddechoval a Rézinka se rozplakala. Schoulila se do klubíčka a Matěj ji neobratně pohladil po hlavičce. Mezi prsty mu projely zlaté pramínky, jemné jako peří. Rézi se otočila k němu. Asi chtěla něco říct, ale v té chvíli uviděla Matějovy odřené ruce a rozbitou bradu.
„Matýsku, tobě teče krev.“ posadila se.
Matěj si sedl taky. Před tím si svých zranění ani nevšiml, ale teď začínala pěkně pálit. Odtáhl roztrženou látku kalhot a objevil rozedřená kolena. Tiše sykl.
Rézinka bez váhání rozvázala šátek, který se jí při pádu sesmekl z hlavičky až na krk, a podala ho Matějovi, aby si jím mohl osušit krev. Matěj ho vděčně přijal.
„Cos tam vůbec dělala?“ zeptal se po chvilce. „K potoku přece vůbec nesmíš.“
„Utekly mi tam husy, tak co jsem asi tak měla dělat? Maminka by se strašně zlobila.“ odpovídala zkroušeně Rézinka.
„A jak to, že ti tam vůbec utekly. Usnulas snad?“
„Ne! Já hlídám dobře.“ ohradila se Rézka.
Matěj se zašklebil, jako že jí moc nevěří a to holčičku dopálilo: „Já jsem náhodou hlídala dobře. Já za to nemůžu, že přiběhl náš Vašek s těma třema klukama a všecky husy mi rozplašil.“
„Vašek je teď ve škole.“ odsekl Matěj.
„To teda není. Přivalil sem, začal vřískat jak na lesy a honili se mně mezi husama. Všecky se polekaly a začaly utíkat na všecky strany. Já jsem je sháněla dohromady a voni z toho měli srandu. A pak zas utekli.“
Matěj už nic nenamítal. Vašek prováděl ledacos, čím by své sestřičce znepříjemnil život. Zrovna minulý týden si potají vypůjčil hospodyniny nůžky a ustříhal Rézince cípky na šátečcích a tkaničky na sukýnkách a košilích, které visely na šňůře. Hospodyně pak hrozně láteřila a křičela na Rézinku tak dlouho, dokud nepřišel domů hospodář a neposlal Rézi spát. Pak hospodyně křičela i na Sedláka, ale ten si to nedal dlouho líbit. Praštil dlaní do stolu, něco zakřičel a bylo ticho. Jenže tentokrát to Vašek přehnal. Rézinka se mohla kvůli němu i utopit. „To znamená, že byl Vašek za školou. Řekni to doma a dostane nařezáno, uvidíš.“ nabádal Rézku Matěj.
„Když nepřiženu husy, tak mě nikdo nebude poslouchat a nařezáno dostanu já. Víš, kolik stojí vykrmená husa?“
„Ne, nevím.“
„No, já taky ne, ale asi moc, podle toho, jak o tom maminka furt mluví.“
„Jenže tohle jsou stejnak sotva housata.“
„To je jedno. Budu bitá, to je jasný.“ řekla odevzdaně Rézi, a když si to představila, začala natahovat moldánky.
Matěj zakroutil hlavou, ale nic neříkal. Stoupnul si na kraj břehu a chvíli na husy jen hleděl. Pak na ně začal volat. Tichým zpěvavým hlasem pronášel slova, o kterých si byl náhle jistý, že je husy chtějí slyšet.
Rézi zmlkla a upřeně Matěje sledovala velikýma, sytě modrýma očima. Nerozuměla totiž jedinému slovu. Zdálo se, že Matěj z ničeho nic začal mluvit cizí řečí. Přesto Rézi cítila příjemné mravenčení na kůži a tušila, že mluví k husám. A ony ho poslouchaly. Pozvolna připlouvaly ke břehu, natáčely k němu hlavu a přívětivě na něj syčely a pokejhávaly. Matěj se na ně mile usmíval a říkal jim: „Pojďte mé krasavice. Jste bílé jako padlý sníh, peří máte krásné, jako právě vyprané košile. Pojďte prosím na břeh, protože má přítelkyně, která vás každý den vodí na nejsvěžejší pastvu je velmi nešťastná, že jste ji opustily.“
Největší z hus mu odpověděla: „Ale my jsme ji neopustily. Ten hloupý kluk nás postrašil, tak jsme se schovaly tam, kam za námi nemohl. Je na nás zlý, tuhle kopl jednu z nás tak, že ještě tři dny pajdala na nohu.“ při té řeči velká husa vystupovala z vody a ostatní za ní. Matěj se nejprve lekl, ale dřív, než si stačil uvědomit, že je vlastně divné, když rozumí tomu, co mu říká husa, stál obklopený bílými krasavicemi s dlouhými krky, které si urovnávaly peří.
„Jděte prosím domů, mé krasavice, čeká vás tam oves.“ požádal je. A ony šly. Kolébaly se ke statku, až zůstal stát na břehu sám, jen s Rézinkou.
„Cos jim řekl?“ vyzvídala Rézka.
„No co, vždyť jsi to slyšela. Poslal jsem je domů.“
„Slyšela, Matýsku," pokrčila Rézinka rameny, "ale nerozuměla. Mluvils jak cizí řečí. To je tím, že byl tvůj tatínek cizí voják?“
Zmatený Matěj na Rézinku chvilku hleděl, a pak se zeptal: „Kdo ti řekl, že byl můj tatínek cizí voják? A jakou cizí řečí jsem mluvil?“
„No, já nevím jakou, ale zněla tak hezky, víš, trochu jako když zpívá vítr v komíně, nebo když v sadě bzučí včely. A to o tvém tatínkovi říkala moje maminka. Já si myslím, že se za tebou chtěl asi vrátit, ale umřel v nějaké válce.“
„Já nevím, Rézinko." Matěj si povzdychl. Pak zvedl hlavu a odhodlaně řekl: "Moje maminka o tom nemluví, tak to tak mohlo být, že se nemohl vrátit, protože někde umřel. Ale už radši běž, nebo tě začnou shánět, když přijdou husy domů samy.“
„A co ty? Nemáš hlad?“
Matěj zakroutil hlavou. „Já se tu chvilku natáhnu a pak douklízím tu maštal.“
Rézka kývla a odběhla. Po pár krocích se ale zastavila a otočila. „Matýsku, děkuju ti.“ řekla stydlivě. A potom utekla.
Matěj si založil ruce nad hlavou a koukal na mraky. Zkoušel v duchu přemýšlet, jestli je možné, že ho tu cizí řeč naučil tatínek, voják, ještě než odešel do války, kde ho zabili. Nevzpomínal si však vůbec na nikoho, na žádnou tvář, o které by mohl říct, to je táta.
Jak tak ležel a dumal, zastínila mu najednou oblohu kulatá zelená tvář.