6. díl - Pravda
Matěj se lekl. Vyskočil na nohy, jako by ho píchl špendlíkem a srdíčko mu poskočilo. V tom okamžiku poznal zelenou kulatou tvářičku s obřím úsměvem. Vodník.
„Pěkněj děn, princi, co?“
„Ani moc ne.“ odvětil Matěj. Počasí bylo podmračené a jeho navíc bolela odřená kolena a lokty.
„Jak to? Ždyť ste prvně zkusil po našem.“
Matěj se zamyslel a pak řekl: „Po našem? Jak jako po našem?“
Vodník si plácl placatou dlaničkou s plovacími blánami do čela, jen to plesklo, a pak povídá: „Přece jsi mluvil s husama, to nění u vás divný?“
„No, je. Ale já nevím, co to mělo znamenat.“
„Ach, u všech vodních řas! Takže ta blonďatá, nohatá Hančí ti nic něřekla?“
„Jaká Hančí? Jo, ahá, maminka? Co mi měla říct? Že mluvím s husama?“
„Něřekla. No nic. Tak já mizim.“ Mužíček se otočil a už už šplouchnul zpět do vody. Jenže Matěj nehodlal na další rozhovor čekat znovu pět let. Duchapřítomně chytil zelenáčka za šos a trhl jím zpět. Vodník se zarazil uprostřed skoku a dopadl zpátky na zem, až mu cvakly zuby.
„Nikam. Chci vědět všechno. Nikdo mi nikdy nic neřekne!“
Vodník se vykrucoval: „Jenže já něvim jak to u lidí chodí. Asi jsi ještě moc malý mláďátko, proto ti nic něříkají.“
„Už jsem velkej dost, aby se mi smáli, že nemám tátu. Jsem dost velkej i na to, abych mohl kosit trávu kosou a dojit krávy a kydat hnůj. Tak bych měl být dost velkej i na to, aby mi někdo řekl, co se děje. Proč tě vidím, když všichni tvrdí, že seš jen pohádkovej? A jak to, že jsem dneska mluvil s husama?“
„Ach jajaj, jaj.“ Vodník se zoufale kroutil, ale Matěj ho držel za šůsek, a tak nemohl nic dělat. „Tak se ptěj, co chceš vědět?“
„Všechno.“ odvětil nesmlouvavě Matěj.
„Eeehm, no… Takže… všechno to začalo, když se pán Bůh rozhodl, že stvoří zemi. Pak stvořil nebe a vody, pak rostliny a zvířata…“
„Tohle vím, to říkal pan farář v kostele. To se mnou nesouvisí.“ přerušil Matěj vodníka.
„Řekls, že chceš vědět všecko.“ zakvákal potměšile vodník.
Matěj protočil panenky a vodník konečně spustil: „Jenže pán Bůh něstvořil na tomto světě jenom lidi, i když si lidi rádi myslijou, že jó. Stvořil i nás, lesní. Každěj z nás má nějakej úkol. Já mám chránit svůj potok. Divoženky opatrujou každá svůj strom, skřítci se starají o houby, a víly o bylinky a jiný rostlinky. Je nás spousta, tak jak lidí. Jenže žijeme potichu a hodně, hodně dlouho. A náš král dovedě hodně věcí. Může se proměnit v ktěroukoliv lesní rostlinu a v ktěréhokoliv tvora. Někdy může být i něviditělný, ale většinu času žije ve svém stromě.“
„Ale jak to souvisí se mnou?“ vyhrkl netrpělivě Matěj.
Vodník se zašklebil: „Souviší. Protože náš král má jen jednoho syna.“ Zelený vyčkávavě na Matěje hleděl, ale žádané odezvy se nedočkal, proto pokračoval: „Nězeptáš še, kdo to je?“
„A je to důležité pro mě?“ tázal se Matěj.
Vodník se pobaveně rozesmál svým skřehotavým žabím smíchem.
„Počkej, co se směješ? Co jako? To znamená… znamená to snad, že já… že já jsem ten syn? Váš král je mým otcem? Ale jak to?“ vyplašený Matěj vykulil oči a pod tíhou zjištěné pravdy se svezl do trávy. Seděl a koukal se vzhůru nad sebe na malého zelenáčka. Nemohl to pochopit. Takže má otce. A ne jen ledajakého, ale přímo krále. Krále lesa. Ale proč mu to maminka nikdy neřekla? V tom musí být nějaký podvod, usoudil.
„Lžeš!“ zakřičel na vodníka. Ten poskočil leknutím a pak uraženě zdvihl rozpláclý nosík.
„Já nikdy nělžu! To ši zapiš za ušiska!“ po těch slovech se naštvaně rozběhl a žbluňknul zpět do vody. Matěj zůstal sedět na břehu a popleteně koukal do vody. V hlavě se mu stále točila jediná otázka. Nakonec nevydržel, vyskočil na nohy a zakřičel přes říčku na vzdálený háj: „Tak proč sis pro mě nikdy nepřišel?!“ sevřel ho bezmocný vztek. „Všichni se mi kvůli tobě smějí!“ Bojovně setřel pěstí z očí neposlušné slzy, které mu vyklouzly pod víčky a zahanbeně se obrátil k lesu a k řece zády. Udělal dva kroky, pak další dva. Nakonec se rozběhl k domovu.
Před vraty chléva se zastavil. Co bude dělat, když potká maminku? Má se jí na to zeptat? Nakonec se rozhodl, že ne. Konec konců, nikdy se mu nepokusila nic říct, tak proč by jí měl něco říkat on.
V následujících týdnech se Matěj asi tak tisíckrát rozhodl, že o rozhovoru s husami a s vodníkem mamince poví a zeptá se jí, co ona o tom ví, ale nikdy nesebral odvahu.
A pak nebyl čas. Zase se začalo jezdit na seno, a protože Václav stále chodil do školy, vyrážel obvykle s hospodářem na pole Matěj.
Rézinka je pokaždé čekala u vrat, když večer přijížděli a honem jim nesla džbán studené, čisté vody, aby spláchli žízeň. Nejprve podala vždycky svému tatínkovi, a zatímco ten horlivě pil, podstrčila Matějovi dva krajíčky chleba slepené sádlem, které si schovala od svačiny.
Matěj se nejprve ostýchal takový dárek přijmout, ale když viděl, že se Rézince třese bradička a veliké oči modré jako obloha se zalévají slzičkami, neodmítl. Nakonec, byl by hloupý, kdyby si nevzal. Kluk v jeho věku má hlad pořád a naneštěstí jen málo možností se pořádně nasytit.
Z předání chleba se stal jejich malý společný spiklenecký zvyk. Netušili, že hospodář o tom dávno ví a častokrát předstírá, že ještě pije, ale při tom po očku sleduje šťastný úsměv na tvářičce zlatovlasé dcerky a něžný a radostný výraz v obličeji šikovného chlapce, kterého si oblíbil skoro jako syna. Občas si po té, co dopil, hluboce vzdychnul. Obě děti si myslely, že je to povzdech nad celodenní nikdy nekončící prací, ale ve skutečnosti hospodář v srdci hýčkal zakázanou myšlenku na to, jak rád by měl za syna právě Matěje.
Za nějakou dobu, bylo to těsně před žněmi a Matějovými i Václavovými třináctými narozeninami, vypuklo ve vsi pozdvižení.
Chalupníku Tvarůžkovi někdo dohola orval třešeň v zahradě. Ovocný strom právě čekal na sklizeň těch nejkrásnějších, pozdních temně rudých plodů, jaké ve vsi byly. Tvarůžkovi nepatřili k nejbohatším a každoroční prodej třešní z jejich zahrady na trhu jim pomohl trochu si přilepšit. Pan Tvarůžek občas s nadsázkou tvrdil, že to je moudrý strom, protože jeho dětem dává vzdělání. Nebyla to docela nepravda. Pokaždé, když mělo jedno z jeho pěti dětí nastoupit do první třídy, urodilo se třešní víc než obvykle, a tak jejich prodejem zajistil nákup břidlicové tabulky, pera a inkoustu a několika sešitů, které by si jinak mohl dovolit jen stěží.
Jenže letos měl nastoupit hubený, nohatý Josífek s pihami na nose a ten se nedávno škaredě popral s Václavem, Kubou, Franckem a Lojzkem. A krátce na to někdo příšerným způsobem olámal třešeň.
Stalo se to někdy před polednem, což by nikdo nečekal. Tvarůžek s Tvarůžkovou a mladšími dětmi byli okopávat pole a dvě starší děti se právě ve škole učily malou násobilku.
Pak Tvarůžková přiběhla domů, aby připravila oukrop na oběd, a jak loupe cibuli, mrkne z okna, jak to vypadá na dvorku. V tu ránu ji obešly mrákoty. Do jindy veselých, vřelých očí jí vstoupily slzy a musela se pokřižovat. Všeho nechala a vyběhla na dvůr, kde spatřila ten obraz zmaru. Neznámý vandal nejenže otrhal třešně, ale olámal i mladé haluze. Ten někdo si dal tu práci, aby zlomil a srazil na zem i větve silné jako ženské zápěstí. Tohle nebyla klukovina, ale otrlá, zlá pomsta velmi krutého a vynalézavého člověka.
Všude leželo zelené listí, polámané větvičky, zozmačkané třešně a třísky v divoké změti. Tvarůžková se sehla a ve vší té zkáze nahmátla dvě třešínky spojené stopkami tak, že si je mladá děvčata dávala za ucho jako náušničky. Při pohledu na ty dva malé, krvavě rudé plody se rozplakala.
Takhle ji našel Tvarůžek i všechny děti. Tvarůžek když to uviděl, smrtelně zbledl a roztřásl se. Potom zrudl, a ač byl jinak celkem klidný člověk, začal děsně řvát a nadávat. Děti vystrašeně koukaly a Josífek se žalostně rozplakal. Věděl, že to znamená jediné, nepůjde do školy.
Tvarůžková se chtěla pustit do uklízení, ale Tvarůžek ji zastavil s tím, že tohle musí vidět starosta. Vyběhl ven a vytáhl starostu od oběda. Celou cestu nadával a křičel a tak se za ním táhlo mnoho lidí ze vsi. Všichni chtěli vidět, co se to děje a když se namačkali na Tvarůžkovic dvorek, všichni vyděšeně ztichli. Nikdo nechápal, jak tohle mohl někdo udělat.
I starosta na tu spoušť otřeseně koukal a pak si všiml čehosi, co leželo v listí a zuřivě zařval. Skočil na to místo a cosi popadl a přiblížil k očím.
Pak se obrátil ke Tvarůžkovým: „Musím se tomu podívat na zoubek, ale jestli mám pravdu, postarám se vám o náhradu.“ S těmi slovy opustil dvůr rychlými kroky.
Sousedé se dušovali, že za pár okamžiků se nad starostovým statkem rozlehl takový křik, jaký ještě od vážného starosty nikdo neslyšel. A pak starosta vyběhl směrem k Sedlákovým.
Matěj si užíval tiché chvilky klidu po obědě a házel na dvoře s Rézinkou kamínky na čáru, kterou si vyryli v prachu. Vyhrával ten, kdo se trefil blíž, což byla zatím Rézka.
V tom někdo prudce zabušil na dveře a Sedláková běžela otevřít. V chodbičce se ozval hrozný hluk a pak starosta vběhl na dvůr. „Sedláku, kde seš, měl bys cosi vědět o tým svým vejlupkovi.“ křičel.
Statný sedlák se šel po obědě porozhlédnout do sadu, a když uslyšel, že ho někdo hledá, vydal se ke stavení.
„Co potřebuješ, starosto?“ ptal se už z dálky.
„Dneska před polednem kdosi orval Tvarůžkovic třešeň. Dohola. Olámali haluze, lupeně, dočista všecko.“
„To je strašný. Chudák Tvarůžek. Už víš, kdo to udělal?“
„To teda vím. Našel sem tam tendlecten knoflík. Je z košile našeho Lojzka. Pěkně sem mu nařezal a on se ňák zmínil, že to neudělal sám.“
Sedlák polekaně svraštil obočí. Nebyl dnešní a moc dobře věděl, že s Lojzkem Starostů se kamarádili ještě tři kluci. A mezi nimi byl i jeho syn.
„Vaškůůů!“ zařval.
Z kůlny se vymotal chlapec a pohlavek nižší, než Matěj, zato oplácanější a drze se otce zeptal: „Copak?“
„Orvals Tvarůžkovic třešeň?“ uhodil na něj Sedlák přímo.
Chlapec se nadechl, ale odpověď přišla z jiné strany. Sedláková přišla k oběma mužům a řekla: „A jak by mohl? Vždyť byl ve škole.“
Starosta odfrkl: „Jo, to měl bejt náš Lojza taky.“
„Ty chodíš za školu?“ zařval Sedlák na Václava, který výmluvně zčervenal, ale snažil se odporovat.
„Nekřič na něho!“ vyjela na muže Sedláková, „dyť je to eště dítě.“
Václav hned ucítil silnější pozici a vyloudil ve vychytralých očkách dvě slzičky.
Rézinka odfrkla a chtěla cosi dodat, ale Matěj ji chytil za ruku. Nepleť se do toho, říkal jí jeho pohled.
„To si vyříkejte. Já jdu ještě k Tomaševům a Ševcovům.“ jmenoval starosta ještě rodiče Kuby a Francka. „Musíme to Tvarůžkovým nahradit.“
Sedlák rázně přikývl a ostře se podíval na syna. Starosta odešel ze dvora sám a Sedlák počkal, než za ním klaply dveře. Pak se otočil k Vaškovi. „No?“
Václav vykouzlil na tváři bezelstný kukuč a čekal, co za něj řekne matka. Nezklamala ho.
„To by neudělal, aby nešel do školy. Podívej se na něho, jaký je to tichý, upřímný dítě.“
V tu chvíli si impulzivní Rézinka dupla nožičkou a vysokým, jasným hláskem řekla: „No to by teda udělal.“ Vykročila nebojácně k rodičům a Matěj ji s povzdechem následoval. Někdo ji musí ochránit, protože Václavova pomsta bude jistě krutá.
„Však by to nebylo poprvé,“ řekl. A vydržel přímý, výhrůžný Václavův pohled.
„Cože?“ vyjekla Sedláková.
„Před Velikonocema mi zahnal husy do řeky.“
„Málem se utopila.“ doplnil Matěj. Slyšel, jak se Sedlák prudce nadechuje.
„Matýsek mě vytáhnul včas a potom přilákal husy, abych nebyla bitá.“ přidala Rézka a Matěj lehce zčervenal, protože tak hezky mu nikdo jiný neříkal a bylo mu jasné, že to ještě zhorší Václavovu odplatu.
„Proč lžete?“ zaječela na ně Sedláková a málem vlepila Rézince pohlavek. Matěj ji však stačil strčit za sebe, takže facku slíznul on. Rézinka však vyskočila a nebojácně na matku zakřičela: „Nelžeme. To on lže.“ A ukázala prstem na svého staršího bratra.
V tom zakřičel hospodář a všichni ztichli. „Dost! Rézino, pročs nic neřekla už tenkrát?“
„Já se bála.“ řekla holčička tiše.
„Bála se, že bude bitá, že špatně hlídala a nikdo jí neuvěří, když řekne, jak to doopravdy bylo.“ dořekl Matěj.
Sedlák se dotkl přezky na svém opasku a potom jim řekl: „Jděte si po své práci.“
Václav taky hned vyrazil, ale jeho zastavila rázná otcova dlaň: „Ty zůstaň a řekni mě, jak to bylo.“
Chlapec začal nabírat na pláč a matka k němu přiskočila. Sedlák se zamračil a ona se stáhla. Tak Václavovi nezbylo, než jít s pravdou ven. V duchu však už osnoval plán pomsty vůči otravné malé Rézině a tomu přiblblému Matesovi.
Sedlákův verdikt pak byl přísný a zněl tak, že Václav okamžitě končí se zahálením ve škole, připojí se na statku k veškeré práci, nikdo ho nebude šetřit nebo mu podstrojovat a Václav věnuje své nevyužité školní potřeby malému Josefu Tvarůžkovic.
Vzteklý Václav nakopl slepici, která se mu odvážila přiblížit k nohám, až odletěla. To byla pro Sedláka poslední kapka. Trhnul sponou na opasku, vytáhl ho jediným dlouhým tahem a pak Vaška zřezal jako nezralé žito. Nic nepomáhaly slzy Sedlákové, její křik, ani vzlykání a úpění syna.
Pak Sedlák vytáhl z truhlice hotové peníze a odešel k Tvarůžkovým a do hospody.