7. díl - Bouře
Léta plynula a zdálo se, že Vašek se zklidnil. Že pomohla práce a pevná ruka jeho otce. Ve skutečnosti měl nyní v necelých šestnácti tak zlé srdce překypující záští, jaké nemají někteří lidé snad ani ve stopadesáti letech.
Rézinka si nikdy nemohla být jistá, zda na ni zase něco nechystá. Matěj se mu ubránil většinou celkem snadno, protože rychle dospíval a byl už o dost vyšší a ramenatější než zavalitý Vašek. Dobře však věděl, že v nebezpečí je především štíhlá a na svůj věk docela malá Rézka. Proto uvítal náhodu, díky níž se spřátelil s jedním toulavým psem ve vsi a požádal ho, aby stále chodil za Rézinkou a hlídal ji, aby jí nikdo nemohl ublížit.
Toho roku oslavila Rézinka svoje deváté narozeniny a každý ve vsi by ji popsal jako milou, hodnou holčičku, která vypadá jako panenka z porcelánu. Měla nádherně modrá kukadla a vlásky jako pšenici. Do školy chodila jen krátce, protože matka rozhodla, že na statku potřebuje další ruce na práci. Zahořklá Sedláková usoudila, že když nemohl do školy chodit Vašek, nebude tam posílat ani Rézi. Bohatě přeci stačí, když se naučí spočítat, kolik stojí na trhu vykrmená husa. Číst ani psát umět nemusí.
Rézinka si přesto nestěžovala, ačkoliv tak přišla i o těch pár kamarádek, které měla. Nikdo to nechápal, ale Rézince, tomu hezkému děvčátku z bohatého statku stačilo přátelství starého vypelichaného voříška a vytáhlého šestnáctiletého Matěje. Chudého kluka bez otce, hubeného, zamlklého a podle všech hloupého a nevýrazného.
Párkrát se stalo, že to Rézince někdo předhodil. V těch chvílích zahořel v jejích vlídných očích modrý plamen a královsky povýšeně odsekla: „Co vy o něm víte?!“
Většinou posměváčci přestali dotírat, ale jednou si Francek nedal pokoj a dodal, že si vzpomíná, že Matěj je navíc pěkný zbabělec. Malinká porcelánová panenka Rézi si dupla: „To odvoláš!“
Francek, kterému děvče dosahovalo sotva po prsa se jen ušklíbl a odplivl si na zem. V ten okamžik se strhlo peklo. Dívenka se na něj vrhla jako smyslů zbavená. Kopala, škrábala a bila výrostka malými, ale přesto prací ztvrdlými pěstičkami všude, kam dosáhla. Kuba se ji pokusil odtáhnout od svého kamaráda, ale Rézi ho tak kousla do ruky, až mu vytryskla krev. Nakonec ji zkrotili až s pomocí Lojzka. Zkroutili jí ruce za zády a předali do láskyplné péče jejího bratra. Ten ji s gustem odvedl domů, kde nadšeně popsal matce výtržnost, kterou Rézina způsobila. Matka vrhla na Rézi jediný pohled a sáhla po vařečce. Holčička před ní stála s rozcuchanými vlasy, které připomínaly stoh slámy po vichřici, s oděrkami a skoro utrženou kapsou na zástěrce. A proč? Pro toho nanicovatého kluka, který pro ně pracoval. Pro čeledína příliš hloupého a omezeného, než aby pochopil, že se raději neměl nikdy narodit.
Samým vztekem udeřila Sedláková Rézinu přes napuchlou tvářičku a následně ji zřezala vařečkou. A Vašek tam stál v koutě s rukama v kapsách. Byl dost silný a měl vliv na matku, takže ji mohl kdykoliv zastavit, ale záměrně to neudělal. Sledoval, jak hrdá Rézina polyká slzičky a poškleboval se jí.
Když se o tom dozvěděl Sedlák, strašně se rozzlobil a pro příští týden bral Rézinu s sebou na pole, kde ji nechával jen tak sedět na mezi a vít věnečky nebo mu pomáhat s lehčími úkoly, zatímco Vašek pod jeho dohledem tvrdě dřel.
Jen o necelý rok později napětí na statku dosáhlo vrcholu a pak divoce vybuchlo, jako když první blesk protrhne bouřková mračna a po něm se spustí krupobití, které nikoho nešetří.
Matěj a Vašek toho dne dovršili sedmnáctý rok svého života. Žně byly v plném proudu a dusný den hrozil bouřkou. V podvečer už bylo na padnutí, ale sedlák nepovolil. Chtěl mít co nejvíc ječmene pod střechou.
Jenže toho dne se ve vsi konala tancovačka a Vašek dostal od matky svolení na ni jít. Celý den se ošíval, ale aby se neřeklo, pracoval. Ovšem jakmile se začalo smrákat, ožil. Matěj urovnával na voze snopy, které mu Sedlák podával, a Rézinka za nimi pohrabovala. Koně nebylo třeba hlídat, neboť reagovali na pouhý Matějův tichý hlas a ve vhodný okamžik buď trpělivě stáli a čekali nebo klidným, pomalým tahem rozjeli téměř plný vůz.
V tom se ozvalo hromobití. Hospodář ustaraně kývl na Matěje a začal spěchat ještě víc, než dosud. Zablýsklo se.
„Vašku, sakra, pohni si.“ zakřičel hospodář na syna, který ještě před chvílí podával otýpky na druhé straně vozu. Odpovědělo mu jen ticho.
„On tu není. Já myslel, že to víte.“ řekl Matěj Sedlákovi. „Řekl mi, že si musí odskočit.“
Sedlák zuřivě zaklel a vztekle hodil na vůz další snop. Tohle Vašek už doopravdy přehnal.
„Rézko, skoč na vůz místo Matěje. Budeš rovnat. Matěji, ty mě pudeš pomoct dolů.“
„Tatínku? Já to neumím, nikdy jsem to nedělala.“ odvážila se pípnout Rézka.
„Nemel holka a už ať seš tam. Žene se sem bouřka, jaká dlouho nebyla, musíme si pohnout.“
Rézinka nezaváhala. V okamžiku byla na fůře, a seč jí síly stačily, rovnala snopy, které jí zespod podávali otec s Matějem. Nevěděla, zda to dělá správně, ale každý ostrý poryv větru, který se jí prohnal pod sukýnkou, ji popohnal k většímu spěchu.
Obloha se každým okamžikem víc a víc šeřila. Husté, těžké mraky se kupily nad horami na západě a hrozily deštěm.
V tom se zablesklo.
Sedlák zasakroval a kousnul se do rtu. Do konce pole zbývali ještě tři panáci o sedmi snopech. Ozval se hrom a Sedlákovi rychle došlo, že to nemohou stihnout. A i kdyby, přetížili by vůz a zlomili nápravu nebo strhali koně.
Zbývá ještě jednadvacet snopů nevymláceného obilí. Sedlák počítal. Ještě sedm snopů musejí zvládnout. A potom už pojedou domů.
Koně frkali a nervózně přešlapovali. Štípaly je totiž nenechavé mušky, které se vždycky před bouřkou vynořily v obřích rojích.
Matěj několika tichými slovy kobylky uchlácholil a podal Rézince další snop.
Znovu se zablýsklo a hrom se ozval o hodně rychleji, než před tím. Bouře se blížila a vanula svým syrovým dechem.
Rézince pleskala sukně o lýtka a šátek jí vítr skoro serval z hlavy. Po poli poletovaly klásky a prach.
„Tatínku,“ zaprosila Rézinka, „pojeďme už…“
„Už, dítě. Poslední tři snopy.“ uklidňoval dceru Sedlák.
Rézinka mlčela, zato vítr zavyl a blesk těsně následovaný hromem rozťal oblohu.
Začaly padat první kapky. Nejprve jen sem a tam. Jedna a po chvilce další.
„Rézi, vem deku a hoď ji přes fůru.“ zavelel hospodář. Rézinka sklouzla po naložené hromadě na kozlík. Roztřepala deku, která tam ležela, ale prudký poryv větru jí ji vyrval z ruky. Chňapla po ní a zachytila ji, přesto její cíp pleskl po zadku jednu z kobylek a ta vyděšeně poskočila. Rézi se pevně chytla postranice a zavřela oči.
„Holka, pospěš si.“ nabádal ji otec, protože kapek přibývalo.
Rézinka tedy přehodila deku přes naložený vůz, a když ji zastrkala pod krajní snopy, Sedlák konečně zvolal: „Hotovo. Jedem.“ Vyhoupl se na kozlík a sotva počkal, než si Matěj sedne, už práskl do koní.
Koně, vyděšení prudkým větrem a hromobitím, spěchali domů tak rychle, že je ani nebylo třeba pobízet. Vůz nadskakoval na nerovné cestě a Matěj občas tiše na koně promluvil. Rézinka rozpoznávala onen cizí jazyk, kterým kdysi mluvil na husy. Bylo to tiché ševelení větru v koruně právě rozkvetlé jabloně a zároveň hvízdání zimní meluzíny společně s trylkováním kosů v sadě. Podivná řeč – neřeč, však vždy na zvířata zázračně účinkovala. I nyní se koně vždy trochu zklidnili, přestali cukat a uskakovat každému prašnému víru.
Hustě se rozpršelo. Naštěstí už vjížděli mezi první chalupy. Na návsi Sedlák na okamžik zastavil, hodil opratě Matějovi a seskočil z vozu.
„Jeďte dom!“ křikl a deštěm se rozběhl k výčepu hospody.
Matěj na nic nečekal a pobídl koně do klusu. Doma Rézi seskočila a pádila otevřít vrata. Lopotila se s jejich těžkými křídly a vítr jí je trhal z rukou. Naštěstí se jí zanedlouho podařilo založit je kamenem a Matěj zkušeně navedl vůz do krytého průjezdu. Rézka za ním zabouchla a Matěj s úlevou seskočil. Teď ať si bouří jak chce. Obilí, aspoň většina, je pod střechou.
Laskavými slovy chválil koně a odstrojoval je. Rézinka mu obratně pomáhala ukládat věci na správné místo. Když už měli obě kobylky připravené k odvedení do teplé stáje, uslyšeli řev a rány, které přehlušily i klapot dešťových kapek.
V tu chvíli na dvůr vyběhl Vašek těsně následovaný otcem s řemenem v ruce a matkou, která lamentovala a přimlouvala se za syna. Matějovi se začaly plašit obě klisničky, které držel za ohlávky. Domlouval jim a věšel se na ně, a když se uklidnily, chtěl je převést přes dvůr, kde Sedlák právě řval na syna: „Spratku! Darmožroute! Jak, na zábavu? Kdo ti to dovolil? Co? Když se žene bouřka a zničí nám úrodu! Ale mladej pán se de bavit do hospody, co?“
Matěj uklidňoval kobylky a snažil se je vést rychle přes dvůr, aby ani on, ani ony nepromokli.
„Cože!“ zařval Sedlák. „Pane Bože, netrestej mě, ale nač je mě takovej syn? Zmetek jakejsi. Proč není Matěj můj?!“
Sedláková to uslyšela a smrtelně zbledla. Zmlkla ve svém hartusení a přímluvách, stiskla rty a odkráčela krokem, kterým by se dalo štípat dříví, tak byl nabroušený.
Nad statkem se rozhostilo mlčenlivé, nepřátelské ticho. Sedlák si natáhl řemen do kalhot a odešel do seníku. Tentokrát ani Vaška nezřezal řemenem, protože mu chyběly síly. Vašek zmateně koukal, ale pak se rozhodl vytěžit maximum a rozběhl se z domova zpět do hospody.
Matěj s Rézinkou osušili koně a poděkovali jim za dobrou práci obrokem. Toho, co se stalo si zatím ani jeden z nich nevšiml, ale mělo to brzo změnit jejich životy na hodně dlouhou dobu.