8. První ořechy
Tratatata tratata tratarataratata
Mnohá hospodyně upustila, co zrovna držela v ruce a pokřižovala se.
Tratata tratarataratata
Přišli verbíři.
Tratarata ratata
Obyvatelé vsi vyběhli na náves a se zatajeným dechem poslouchali otřepané fráze z úst břichatého pantáty s bubnem, navlečeného do parádní červenomodré uniformy se zlatými střapci a knoflíky. Ženské byly bledé a žmoulaly v prstech zástěry a chlapi se hryzali do rtů.
„Všem na vědomost se dává, že náš nejmilostivější pán a císař do války táhne a s Turkem bojovat bude. Protož náš nejmilostivější pán přikazuje, aby se všichni mladíci, kteříž překročili osmnáctý rok, přihlásili v hospodě do dnešní půlnoci, neb ráno bude se mašírovat na posádku!“ Pak znovu zavířil paličkami a důstojně se odebral do výčepu. Tam seděl a nechal si poslat na faru pro záznam z toho roku, kdy se dnes osmnáctiletí chlapci měli narodit. Chtěl znát přesný počet, aby se mu nikdo nevykroutil.
Ve vsi vypuklo pozdvižení. Na Turka nechtěl jít nikdo. Vždyť to všechno byli jen obyčejní chlapci, žádní vojáci. Dovedli orat, vláčet a sít, poznali skřivana od sýkorky jen tak po hlase, ale válčit? To ne! Neznali rozdíl mezi rapírem a kordem, zato s jistotou rozlišili ječmen od žita letmým pohledem.
Matky plakaly veřejně, otcové ukryli tajně slzy do kapesníků, když byli sami. Mladíci byli vyjukaní, ale když chvíli poslouchali oficíra v hospodě, rozjařili se. Uvidí daleké kraje, dostanou žold a podíl na kořisti, budou pít a dobře jíst, a když napochodují do města ve svých krásných nových uniformách, nejedno dívčí srdce zaplesá a otevře se jim.
Takový osud se jim nezdál zas tak špatný. A budou z nich hrdinové, aspoň budou mít co vyprávět vnoučatům. Vpodvečer už hospoda praskala ve švech. Odvedenci, mladí rekruti, se loučili se svými mladšími kamarády a s děvčaty. Zpívalo se, až se hory zelenaly, tančilo se a výskalo a kořalka s pivem tekly proudem.
Někdy během toho mumraje se k verbíři přitočila majetně vyhlížející selka. Přisedla na lavici k buclatému oficírovi a na stůl položila lahev domácí kořalky.
Verbíř už však tohle znal: „Ne ne, milá paní, tohle nejde. Já jsem pro tenhle účel zástupce samotnýho císaře, tak jak by to přišlo, kdybych toho vašeho holoubka ze seznamu rekrutů vyškrtl…“
„Ale to sme si nerozuměli, pane oficír.“ zalichotila selka a vytáhla ještě zpod zástěry krásně vonící šrutku uzeného. „Já nechcu nikoho vyškrtnout, já chcu připsat.“
„Aha…“ zkušený verbíř víc neřekl. Byl zvyklý i na tuhle možnost.
„Jmenuje se Matěj, nemanželské dítě děvečky.“
„Aha…“ pokračoval verbíř.
Selka pookřála: „Je mu už skoro osmnáct…“
„Jistě.“
„Bojím se o dceru. To víte, takový nuzák, to by se mu líbilo vyženit půl statku. Anebo ještě, nedej Pánbů, holku obtěžká a pak práskne do bot, jak ten jeho povedenej táta.“
„Rozumím.“
„Musíte si ale pro něho dojít vy sám, ještě teďko večer, dokud je sedlák ve městě a jeho máma překopává pole po bramborách.“
„Tak pudem, panimámo, ne?“ řekl verbíř bez okolků a vstal.
Hospodyně vyskočila. Ani nečekala, že to půjde tak snadno.
V chladném podzimním podvečeru lákalo teplo stáje k zastavení. Matěj napájel krávy. Rézinka vešla do maštale a čtverácky na Matěje mrkla. Ruce měla schované pod zástěrkou a vesele zavolala: „Že neuhádneš, co sem dneska našla?“
Matěj na ni kouknul přes rameno a pleskl po hlavě nenechavou kravku.
„Ukaž.“ vyzval děvče.
„Musíš, hádat, jinak to neplatí!“
„No tak mi to ukaž a nemusím hádat.“
„Matěji!“ Rézinka na něj vyplázla jazyk.
„No tak jo… je to… zlatej prsten s diamantem, co ti splní každý přání.“
„Ne.“ smála se Rézi, „ale ten by se mně taky líbil.“
„Hmmm, tak oříšek, co z něho vypadnou krásný šaty?“
„To už je blíž… přihořívá… tak já ti to teda řeknu. Našla sem první letošní ořech. Mrkni!“
„Dobrý. A podívala ses do něho? Třeba tam sou vážně ty šaty…“ škádlil děvčátko Matěj a postavil vědro na jeho místo.
„Myslíš, že by tam doopravdicky mohly bejt?!“ vykulila očka Rézi.
Matěj se zasmál: „Nee. Jen klid.“
„Tak já ho rozdělám a rozdělíme se, ne?“ navrhla Rézi a položila si oříšek na zem, že ho roztříští podpatkem dřeváčku.
Matěj ji ale zarazil: „Počkej, když je letos teprv první, tak ho nerozbíjej, rozlousknu ti ho na půlky, ať máš něco na vánoční lodičky.“
Rézinka bez řečí souhlasila. Shýbla se a v okamžiku nabízela Matějovi oříšek na nastavené dlani. Matěj ho chytil do silných prstů a stiskl.
V tom okamžiku se rozlétly dveře stáje a jako velká voda se vhrnul dovnitř kníratý chlap v uniformě císařských vojáků.
„Matěj, otec neznámý, jak to že se nedostavil k zapsání, he?“
Matěj na chlapa vykulil oči. Rézinka zbělela jako plátno, ale verbíř už řval dál, až se krávy začaly plašit: „To je protivení se rozkazu císařově! To je vlastizrada! Chopte se ho!“
Ze tmy venku se vynořili čtyři statní chasníci. Čerství rekruti měli jen matnou potuchu o tom, co smějí a co ne. Tak se prostě na Matěje vrhli, a ač se mladík bránil, nestačil říct ani bů. Za chvilku byl omotaný provazem tak, že měl jen nohy volné a i na ty mu verbíř kázal nasadit řetěz, co nedovoloval udělat ani pořádně dlouhý krok.
Tak Matěje vyvedli ze stáje. V té chvilce se Rézinka vzpamatovala. Jako by dosud byla úplně mimo. Vyběhla za nimi a chytila za šos verbíře.
Nerudný chlap se k ní obrátil: „Co chceš?!“
„Pusťte ho! Proč ho vláčíte pryč?! Vždyť nic neudělal!“
„Půjde bojovat s Turkem. Císařskému rozkazu se nesmí protivit.“
„Ale on je ještě moc mladej!“
„Zmlkni, děcko.“ Trhnul verbíř ramenem a dál se s drobnou Rézinkou odmítl bavit. Děvče zahlédlo na zápraží siluetu matky a rozběhlo se za ní: „Maminko, maminko, to přece nedopustíte! Vždyť Matýska potřebujem! Kdo bude s tatínkem vorat na zimu a rozhazovat hnůj! Maminko, přece ho nenecháte odejít, ani se svou mamkou se nerozloučil!“
Selka dělala hluchou. Rézinka doběhla až k ní a chytila matku za loket: „Maminko, prosím, vás, vždyť Matýsek nic…“
Děvče se ani nenadálo a přilétla mu facka jako hrom. Tvrdá matčina ruka Rézince rozrazila ret a dívenka upadla na zadek na zem.
Rézi si chytla tvář, ale nerozbrečela se. Vyskočila na nohy a na matku se už ani nepodívala. Rozběhla se za svázaným Matějem.
„Matýsku, Matýsku! Já na tebe počkám, dokud se nevrátíš.“
„Teta, chyťte si to děcko, ať se nám neplete pod nohy. Plácá pátý přes devátý.“ Zakřičel jeden z čerstvých rekrutů, ale nebylo to třeba. Selka už chytila Rezinku bolestivě za paži a smýkla jí směrem ke stavení. Rézi kopala, kousala a škrábala, ale matka ji nesmlouvavě vlekla k domovu. Tam ji zavřela ve spíži a otočila klíčem v zámku.
Matěj slyšel, co se Rézi ptala verbíře a když viděl, jak tvrdě Sedláková dceru uhodila, měl chuť se vytrhnout a ránu jí vrátit. Jenže byl omotaný jako kukla motýla a sotva se pohnul. Zatínal zuby a tiše si sliboval, že jí to jednou vrátí. Navzdory obecnému přesvědčení, totiž Matěj nebyl vůbec hloupý. Pochopil, co se stalo a proč. Selka se ho prostě zbavila.
Matěj jen doufal, že Rézinka neprovede nějakou hloupost a že jí nikdo neublíží. Byla to moc hodná holka a taky jediný, kdo s ním, kromě hospodáře, mluvil. Ve svém věku by už sice pomalu mohl začít chodit po tancovačkách a možná se poohlížet po nějakém děvčeti, koneckonců, byl pěkně stavěný, silný a šikovný, ale měl pověst hlupáka a jeho původ byl důvodem mnoha urážek, které si vyposlechl. Neměl proto zájem cpát se mezi lidi, co se na něj koukali spatra. A Rézinka potřebovala, aby ji někdo chránil. Byla kurážná, ale občas nepromýšlela důsledky.
Na noc Matěje přivázali za ruce ke kovovému držáku na petrolejku, který stavitelé pevně zapustili do zdi výčepu, a když pak ráno vyšlo slunce, zastihlo už všechny nevyspalé, kocovinou trýzněné rekruty na cestě směrem na Prešpurk.
