9. U vojska
Matěj vzhlédl ke slunci. Ukazovalo poledne, ale vzhledem k tomu, že se hrozně vzdálili od domova si časem nemohl být úplně jistý. Stejně na tom nezáleželo. Nepočítal hodiny a ani dny. Věděl jen, že putují dlouho a daleko. Pěšky, zatím hodně nalehko, směřovali k městu, kde se měli přihlásit do řádného vojska a odbýt si výcvik.
Už jich neputovalo dvanáct, jako když odcházeli z rodné vesnice. Za prvním kopcem se totiž připojili k mnohem větší čerstvě naverbované skupině mladíků, pod velením několika zkušených vojáků.
Toho dne rozvázali Matějovi provazy, které mu poutaly ruce. Když tam pak stál a třel si otlačenou a odřenou kůži na zápěstích, zachytil pohled starého verbíře, který ho odvedl z domova. Obtloustlý muž na něj pantátovsky zamrkal: „Buď klidnej, hochu, odtuď už neutečeš. A pro tu holku se netrap. Ještě si užiješ! Víš, co táhne s vojskem markytánek a jinejch pěknejch, zkušenejch ženskejch…“ verbíř se zachechtal a odkolébal se ke skupině svých kumpánů.
Matěj sklopil oči. Bylo sychravo a protivná mlha se mu usazovala až pod kůží.
Otřel si čelo rukávem košile a zahleděl se pod nohy. Nemělo cenu dívat se vpřed. Stejně neviděl nic než dlouhou táhlou rovinu. Pod bosýma nohama mu čvachtalo bláto. V tom musel prudce zastavit, jinak by narazil do kluka před sebou. Zvedl oči, aby zjistil, co se děje.
Mladíci vepředu totiž zastavili, protože z mlh se vynořily, jako z pohádky, štíhlé bílé věže a opevnění, matně červené střechy a nad jednou věžičkou zlatý záblesk, zřejmě kříž na špici kostela.
Už to nebylo daleko do bran Prešpurku. Proto chlapci sami od sebe zastavili. Nemohli se rozhodnout, co s tím novým poznatkem, že vojna není už jen vzdálená představa, ale že teď už doopravdy stojí na jejím prahu.
Zkušení veteráni je však nenechali okounět dlouho. Na rozdíl od rekrutů pro ně Prešpurk znamenal žold, teplou postel, korbel dobrého piva a chutné jídlo v krčmě. A možná i dámskou společnost.
Zařvali na své svěřence, ať se pohnou a sami je začali postrkovat k novému pochodu. Pak už to netrvalo dlouho a prošli městskou branou až na rynek, kde sedělo několik písařů v uniformách a hulákali na nově příchozí vyjukané kluky. Písař s přísedícím obvykle zběžně prohlédli rekruta a pak ho bez okolků zařadili k jednotce.
Když přišel na řadu Matěj, připadal si pod pohledem písaře nicotnější než bláto na cestě sem. Aby tomu pocitu čelil, narovnal se v celé své výšce a snažil se zatvářit se vyrovnaněji.
„Pěšák. Hlas se u třetí roty.“ zahlásil vojensky řízně písař. Jedním dechem pokračoval: „Další!“
Matěj si to ani nestačil uvědomit, ale už byl odbyt. Zapsali ho, přidělili a teď? Kde je třetí rota? Jak ji má najít?
Motal se po nádvoří, kde pobíhalo strašné množství lidu v uniformách i bez nich a snažil se zaslechnout aspoň nějakou radu, kde má tu třetí rotu hledat. Marně.
Nakonec nechtěně vrazil do pěkně vypaseného vojenského kuchaře, který nesl oficírům oběd na stříbrném tácu, zakrytý blyštícím se poklopem. Jak zavrávoral, poklop se svezl na stranu. Matěj ho chtěl chytit a kuchař jakbysmet. Oba zachránci se srazili hlavami a poklop upadl na zem. Divoce zařinčel, ale toho by si v hluku rynku nikdo nevšimnul. Jenže se přikutálel pod nohy tažnému koni, který okolo právě táhl sudy s pivem. Kůň, ač starý a rozvážný, se polekal a uskočil. Tím vylekal svého kočího, který se obořil na kuchaře a ten se zase pustil do Matěje. Nakonec ukřičený kočí raději mlaskl na už dávno uklidněného koníka a odjel a Matěj se dal do řeči s naježeným kuchařem.
Kuchtík byl v jádru dobrák a tak nakonec, protože se vcelku nic nestalo, přijal Matějovu omluvu a vysvětlil mu, jak se dostat ke třetí rotě.
Matěj šel. Ale nedorazil tam.
Když procházel pod klenutím vysoké kamenné brány, uslyšel za sebou divoký dusot koňských kopyt. Ohlédl se a ustrnul. Přímo do brány se řítil veliký, bujný, černý hřebec s pozlacenými kšíry, které házely odlesky všude okolo a ještě víc dráždily už tak vyděšeného koně. Matěj neměl kam uhnout a bylo mu jasné, že kůň ho doběhne dřív, než se stačí dostat na druhou stranu brány.
Mnoho šancí mu nezbývalo. Otočil se tedy ke splašenému koni čelem a zavolal na něj:
„Kam tak spěcháš?“ ani si to neuvědomil, ale zase promluvil tou tajuplnou řečí zvířat.
Kůň ho však slyšel. Pohodil hlavou a zafrkal: „Uhni, musím pryč!“
„Nemám kam uhnout.“ odvětil Matěj a strachy se přitom třásl.
Kůň zastavil na dva kroky od Matěje a zuřivě zabubnoval kopyty do dláždění: „Musíš! Oni mě honí!“
„Kdo?“ tázal se Matěj.
„Ti zlí, červení, blejskaví a s bičem.“
„Těm neutečeš. Musíš se jim postavit.“ poradil mu Matěj.
„Dobře!“ kůň hněvivě blýskl očima a začal se v bráně otáčet.
Vtom Matěj pokročil k němu a chytil ho za uzdu.
„Co to děláš!“ vyhrkl kůň a prudce trhnul hlavou vzhůru. „Proč mě chytáš?! Ublíží mi!“
„Pššš,“ zašeptal Matěj, „jen se neboj. Pomůžu ti. Jen se uklidni. Buď hodnej kluk…“ a začal konejšivě hladit velké černé zvíře po krku a plecích.
Do brány doběhli udýchaní podkoní a černý kůň sebou začal znovu trhat a couvat.
„Měls štěstí, že tě nezabil.“ vyhrkli.
„Štěstí?! To s tím nemělo co dělat!“ ozval se za Matějovými zády ostrý hlas. Matěj nakouknul přes rameno. Stál tam pán v modrém kabátci a s dokonale bílou košilí na zápěstích zdobenou krajkou. Na řemení u pasu se mu houpala šavle a celý vyhlížel tak rázně a vojácky.
„Pane!“ podkoní v červených uniformách uctivě couvali.
Oficír přistoupil ke koni a jednou rukou ho měkce poplácal po krku. Velký černý kůň stál jako beránek. Jen trochu vyčítavě zafrkal a Matěj slyšel, jak říká: „Oni mě bili, můj pane! Už je ke mně nepouštěj!“
„Viděl jsem to. To nebylo štěstí.“ pokračoval důstojník a postoupil o pár kroků blíž ke dvěma podkoním. Ti začali nenápadně couvat.
„Chtělo to odvahu. A taky um. Ale to není důležité. Jak to, že vám ten kůň utekl?!“ obořil se na podkoní.
„Ach, pane… no, my…“
„Bili ho, pane.“ řekl rozhořčeným hlasem Matěj, kterého trápilo, že kůň to lidem nemůže vysvětlit sám.
„Tak takhle! A proč? Vždyť to je tak uvážlivý a trpělivý kůň… nikdy jsem na něj ještě nemusel použít bičík. Ani jedinkrát.“
„Ach… eh… no, my…“
Ještě si o tom promluvím s vaším nadřízeným. Teď zmizte.“
Podkoní na nic nečekali. Vysoký pán v modrém kabátci se pak otočil k Matějovi.
„Zdá se, že koním rozumíš…“ řekl.
Matěj se zasmál: „Trochu.“
„Hmm… odkud jsi?“
„Ze statku ve Vsi.“
„A kam tě přidělili?“
„Do třetí roty, jako pěšáka.“
„Dobře. To vyřídím s tvým nadřízeným. Teď zaveď toho koně do stáje v domě U Modrého slunce a počkej tam na mě. Budeš mým osobním štolbou a poslíčkem.“
Matěj nediskutoval. Pán vypadal, že má u vojska značnou autoritu. Vzal koně za uzdu a šel. Na cestu se ptát nemusel, kůň ho vedl sám. Zatím o tom neměl čas přemýšlet, ale než se dostal do maštale v domě U Modrého slunce, došlo mu, jaké obrovské měl štěstí.
Nepošlou ho do první linie. Bude se starat o koně, tak jak byl od malička zvyklý na statku. Změnil tedy prostředí, ale práce bude pořád stejná – ta, kterou měl rád. Jen tady ho nebude povzbuzovat písničkami Rézinka. To jediné mu bylo trochu líto.