Den 1.
„No, to je taky dost, že se ukážeš, chlape!“ přivítal Bred Abela na vrátnici.
Abe cosi nespolečensky zavrčel, ale Bred si z toho nic nedělal. Znal Abela líp, než kdokoliv jiný a ač se už pár let neviděli osobně, některé věci se zkrátka nemění. Prošli služebnou a v kanceláři šéfa oddělení nabídl Bred Abemu místo.
Abel přelétl místnost výjimečně bystrým, zeleným pohledem, letmo nasál vzduch a pak si bez komentáře sedl do křesílka vyrobeného pro asi tak poloviční lidi.
Bred se ušklíbl. Každý jiný by aspoň jedinou větou okomentoval jeho kariérní postup, ale Abel ne. Většina spolužáků na gymplu ho považovala za totálního asociála a Bred, aby byl upřímný, nejprve taky. Ale pak přišly jedny zvláštní prázdniny a Brederik se o svém spolužákovi dozvěděl víc, než kdy doufal. A od té doby jej považoval za přítele.
Abel mlčel. Čekal. To dovedl velice dobře, když na to přišlo. Bred ho ale nijak nenapínal. Hodil před něj na stůl obálku a karta se obrátila. Teď mlčky vyčkával Bred.
V obálce byly fotky a pár náčrtů. Abel je pomalu, pečlivě prošel a pak upřel na kriminalistu bezvýrazný pohled.
Bred vzdychnul: „Co si o tom myslíš?“
„Budeš mě považovat za cvoka.“
Bred se málem upřímně rozesmál. „Abe, většina lidí, tě za něj pokládá už teď…“
„Řekl sis o to.“ Abel vybral ze svazečku několik fotek a vyrovnal je před kamaráda. „Řekl bych, že tyhle dvě holky zabil někdo jinej, než toho chlapíka a tu starou ženskou.“
Bred se shovívavě usmál. „Díky, to se bude taky hodit. Ale řekni mi, kdo to byl.“
Abel upřel pronikavé zelené oči na policistu: „Byl to někdo, kdo se moc snažil, aby to vypadalo, že ty lidi zabil upír.“
„Takže člověk?“
„Možná.“
„Ale ne upír?“
„Ne, to určitě ne.“
„Díky, opravdu jsem si nebyl jistej.“
„Jsi rád, že nemusíš jít zatýkat v noci do Černých polí?“ ušklíbl se Abel a byla to první mimická změna v jeho obličeji, které si dnes u něj Bred všiml. Usmál se na oplátku a odpověděl: „To by nebyl problém. Od té doby, kdy vyšli z ilegality, se hodně změnilo. Pár z nich už pracuje i u policie. Asi bych tím pověřil je.“
Abel povytáhl obočí. Tohle byla opravdu zajímavá věc. Přece jen by občas měl aspoň kouknout na zprávy. Hodně se změnilo od doby, co se dobrovolně stal poustevníkem v Beskydech.
Když ještě chodili do školy, začínala většinová společnost teprve s úžasem zjišťovat, že různá podivná stvoření, která dosud vídala jen v hororech, skutečně existují. Přes odpor a strach se pak lidé propracovali k jisté váhavé akceptaci, ale klidní nebyli. Náhle se Abel v myšlenkách zastavil. „Hele, když pár z nich pracuje i u vás, proč jsi mě sem táhnul?“
Bred se spokojeně zašklebil: „Přece abych tě taky někdy viděl, chlape!“
„Ty prevíte!“ ušklíbl se Abel.
„A taky jsem skutečně potřeboval nezávislý názor. V poslední době se začíná dít cosi divnýho a nevím, kdo všechno v tom může jet.“
„Jak v něčem jedou upíři, čuchej levárnu.“ konstatoval Abel suše.
Bred pokrčil rameny: „Lidi si na ně celkem zvykli, znáš to, ty jejich uhlazený způsoby, bezchybná elegance… někomu to dokonce imponuje a ve kšeftech s krví se teď točí velký prachy.“
Abel pohrdavě ohrnul ret.
„Jenže jsou tu různý xenofobně až rasisticky naladěný skupiny a ty vyvolávají nepříjemnosti. Když se někde sejdou, mávaj stříbrnýma křížema a dřevěnýma kůlama a otravujou vzduch. No a teď tohle. Ve městě je už tak strašný napětí. Kdyby jen jedinej upír šlápnul vedle a špatně se na člověka jen podíval, vyvolalo by to pogrom. Nebo aspoň pokus o něj. A vražda člověka upírem?! To nechci ani domyslet.“
„Jenže tohle upír nebyl, můžeš být klidnej.“ zopakoval nevzrušeně Abel.
„To je ještě horší. Musím rychle přijít na to, kdo to byl a nemůžu věřit skoro nikomu. Snad jen těm dvěma upírům ze svýho týmu, tobě a možná ještě Cel.“
„Díky za důvěru, ale já odjíždím. Chtěl jsi jen posudek, pokud vím.“
„Chtěl, a taky ti za něj děkuju. Ale rád bych tě poprosil ještě o něco. Cel píše diplomku na téma rasismus mezi lidmi a ne-lidmi a moc se netají svým otevřeným přístupem k ne-lidským rasám. Trochu se o ni bojím, minulej týden měla střet s nějakou bandou těch extremistických magorů před fakultou. Její máma mi pořád volá, ať na ni dám pozor.“
„No, tak na ni dej pozor. Měj se.“ Abel se zvedl z křesílka a protáhl se. Už aby byl zase v lese. Město mu příšerným způsobem smrdělo.
„Nestíhám. Nemohl bys na ni dohlídnout ty? Aspoň než se nám to podaří uklidnit.“
„Nebudu dělat bodyguarda tvojí holce ve městě plným upírů.“
„Abe,“ zavrčel Bred, „ty jsi vážně asociál. Vloni jsem ti posílal svatební oznámení. Moje manželka se jmenuje Tereza.“
Abel pokrčil rameny: „To neznamená, že nemáš bokem nějakou Cel…“
„Ne, to nemám.“ Bred vypadal naštvaně. „Tereza je těhotná. A Cel je moje neteř.“
„Jako by to něco měnilo. Pozdravuj ženu!“
„Abe, sakra, stůj! Celien je dobrá holka. Nechci, aby se do něčeho zapletla, jenže ji zajímá právě to nejožehavější téma.“
„Tak ať jí její máma nařeže a zamkne ji doma.“
„To je taky řešení, to máš pravdu. Ale poněkud krátkodobé a nepraktické. Koukni, Cel chybí už jen dva měsíce do odevzdání diplomky a do státnic. Přece jí nepřeješ, aby pět let její poctivé práce jen tak vyletělo komínem proto, že ve městě řádí vygumovaný rasistický mozky.“
„Tak si měla vybrat míň ožehavý téma.“
„Jenže někdo to konečně rozhrábnout musel. Podívej, měl bys jí pomoct. Už kvůli tomu, co ty sám sis užil s vypatlanýma magorama se stříbrem nabitýma kvérama.“
„Už proto, bych se spíš měl držet bokem.“
„Dej mi čtrnáct dní!“
„Brede…“
„Týden!“
Abel hluboce vzdychnul. Jak by mohl něco Bredovi odmítnout? „Pět dní. Na hodinu přesně. Pak odcházím, děj se co děj.“
Zvonek prořízl ticho šeré chodby otřískaného činžáku. Po letmém pohledu kukátkem zarachotil klíč ve dveřích a objevila se střapatá, na krátko ostříhaná, platinově blonďatá hlava. „Brej den.“ pozdravila.
„Dobrej.“ odvětil Abe. „Jsem Ward…“
„Jak se jmenovalo město, kde studoval Brederik Korski střední školu?“ přerušila ho nerudně blondýna.
„Jablunkov.“ odpověděl bez zaváhání.
„V pořádku, pusť ho dál, Amy.“ ozval se z hloubi bytu jasný hlas.
Ward volným krokem vstoupil a nechal se zavést do maličké kuchyňky, ze které vedly dvoje další dveře. V jedněch stála malá baculka v ledabyle pozapínané obří mužské košili s mokrým neuspořádaným uzlem vlasů na temeni. Jednou bosou nohou si třela lýtko druhé a usmívala se, jako by se nechumelilo. „Strejda volal. Jen na sebe něco hodím a letíme na fakultu, už mám zase zpoždění. Jo, já jsem Cel. Amy, uděláš mu aspoň kafe?“
„Nejsem služka žádnýho chlapa!“ odsekla nerudně blondýna a odkráčela do chodby, nejspíš do koupelny.
„Promiňte,“ houkla z pokoje Cel, „to je naše bojovnice za práva žen. Občas to trochu přehání. Jestli chcete aspoň vodu, poslužte si.“
Abe kývl a přešel k mrňavé kuchyňské lince, která snad pamatovala blahé časy před třetí válkou. Otevřel jednu skříňku a úchytka mu zůstala v ruce. Hmm, možná pamatovala ještě i druhou světovou… Voda smrděla chlorem a byla rezavá. Celej tenhle dům je nejspíš pozůstatek ze šťastnějších dnů lidstva.
S odporem se napil. Den byl hodně teplý a on potřeboval doplnit tekutiny. Pět dní, pomyslel si, to bude věčnost.
„Tak můžem.“ ozvalo se za ním. Zaslechl, jak kráčí po prehistorické laminátové plovoučce do chodby a vydal se za ní. Neuspořádaný uzel nahradil jednoduchý culík a pánskou košili sukně po kolena a tričko v teplých zemitých tónech hnědé a oranžové. Bosé nohy v chodbičce obula do nízkých sandálů a přidržela mu dveře bytu.
„Nazdar, Amy! Uč se!“ zahalekala do tmavé chodbičky. Pak se široce usmála na svého bodyguarda. Neusmál se. Určitě nepohnul jediným svalem v obličeji. Divnej chlap. Vzdychla a seběhla pět schodků od vchodu na chodník.
Ne, že by byla ohromně šťastná, že ji má někdo hlídat jak malý dítě, ale když dá máma konečně pokoj se svým sýčkováním, je ochotná to s ním pár dní překlepat. Když se za něj strejda zaručil… Ale pro jistotu za ním ještě večer zajde, ať jí radši potvrdí, že jde o správnýho člověka.
Máma i strejda toho taky nadělají… od toho hloupýho nedorozumění minulý týden mají pořád nějaký strachy. To měla jako stát a nechat toho dementa hlásat takový bludy, jako že ne – lidi jsou zrůdy, které by se měly držet v separaci, anebo rovnou střílet. Ani nebyla moc agresivní, jen se mu to pokusila vysvětlit, načež museli zasahovat policajti. Zamračila se, tihle omezenci jsou hrozně nebezpeční. Nakazí společnost neopodstatněným strachem a vyvolají pronásledování kohokoliv, kdo bude trochu jiný, než většina. Nejspíš v dějepise chyběli, když se bralo, že tohle už tu jednou bylo…
Přednáška o etice byla nesmírně nudná, ale to ještě netušil, že ho čekají ještě dějiny filosofie. Cel seděla v té příšerně nepohodlné supermoderní lavici a horlivě si dělala poznámky do stařičkého netbooku. Prsty se jí nad klávesnicí jen míhaly a na šíji se jí kroutil kaštanový pramínek uniknuvší z ohonu. Zrovna teď to bylo to nejzajímavější, co se dalo pozorovat, pokud nechtěl upírat pohled na postarší docentku v šedivém, nudném kostýmku a přemýšlet, co by se stalo, kdyby teď skočil a prokousl jí krční tepnu.
Zahnal podobné myšlenky, které se ho zmocňovaly pokaždé, když byl moc dlouho ve městě a mezi příliš mnoha lidmi. Bojoval s tím celou dobu svého studia.
Raději si vybavil Breda: „Je to hodná holka a vůči ne – lidem je hrozně tolerantní. Počkej, až ji poznáš.“
Jo, tolerantní. To tvrděj všichni, ale myslí tím obvykle jen ty uhlazené a seriózní dojem vzbuzující upíry nebo mořské lidi – Tritony, kteří se snaží zachovávat neutralitu a navíc, žijí mimo souš. Většinou ale nejsou moc nadšení, když jim dotáhnete do obýváku čerstvě skolenou srnu.
To bych chtěl vidět, jak by to pak s tou tolerancí vypadalo u téhle Cel, napadlo Abeho a při tom se pro sebe ušklíbl.
Přesně v tom okamžiku se na něj dívka ohlédla a zachytila jeho úšklebek. Povytáhla obočí, jako by snad věděla, na co myslí a vrátila se ke svým zápiskům. Takže nevěděla. Kdyby ano, asi by si raději spakovala věci a vyvedla ho z téhle dusné mučírny, než to nevydrží a opravdu po té staré rašpli skočí.
Neskočil. Přece jen už se za ty roky dovedl ovládat. A přežil dokonce i dějiny filosofie. Stejně jako chlápek, co je přednášel. Ale ten měl už skutečně namále.
„Potřebuju si ještě pro něco skočit do knihovny.“ ozvalo se mu u pravého ramene.
„Prosím?“ upřel na ni nechápavý pohled.
Znechuceně odfrkla: „Knihovna je místo, kde se uchovávají dokumenty v tištěné a vázané podobě. Této formě se říká knihy. Hromadně se přestaly používat tuším někdy před třetí světovou.“
Nemluv na mě jako na dementa, říkal pohled, kterým ji počastoval. „Vím, co jsou knížky. Ale myslel jsem, že všechno je už na mikrokartách.“
„No, všechno ne. Zvlášť z oboru, kterej zajímá mě. A něco sice digitální je, ale strašlivě drahý, což si nemůžu dovolit.“
„Co stahování?“
„Na to potřebuju jinej stroj a ne tuhle plečku. No, když někdo studuje proti vůli rodičů… Tak pojď, je to tady, v suterénu.“ zcela ignorovala výtah, který právě otvíral dveře, a mířila ke schodům. Nepatrně si oddychl. Mačkat se, byť minutu, v kabině takhle těsně s více lidmi by bylo utrpení.
Ohlédla se přes rameno: „Ani neprotestuješ, že jdeme pěšky?“
Pokrčil rameny, jako by mu to bylo úplně jedno.
„Aspoň uděláme něco pro svý zdraví. Za chvíli nás všechny ty geniální udělátka sežerou. Nebudeme si umět sami ani vyčistit zuby. Mimochodem, víš, že podle jednoho průzkumu to už asi deset procent dětí v prvních třídách neumí – maj na to robotky.“
A mluvila a mluvila. Nejspíš jí vůbec nevadilo, že neodpovídal. A popravdě, sám z toho byl překvapen, ale jemu zase nevadilo, že povídá. Nevnímal totiž slova, ale hlavně veselý tón plný radosti ze života a pohody. Nevypadala na typ člověka, jaký se obvykle zabývá upíry a podobnou havětí, která žije ve tmě a miluje tajemství a záhady. Byla plná slunce. Ale jestli tímhle tempem bude vykládat ještě další den, asi mu to vadit začne. Možná pak znovu zváží své rozhodnutí nepřemýšlet o tom, že by někoho zakousl.