Den 2.
„Brý ráno.“ pozdrav doprovodil krásný, oslňující úsměv. Nedokázal pochopit, jak ta holka může být pořád takhle v pohodě. Nejspíš je vyšinutá. Potáhl nosem a rychle se zorientoval. Na lince stály tři hrnky, ze kterých se kouřilo. Kafe.
„Posluž si. Je neslazený a máš tam místo na mlíko, jestli ho chceš. K snídani je chleba s máslem.“ poučila ho od stolu, kde seděla a dál nevzrušeně datlovala cosi do počítače. Zas měla na sobě tu pánskou košili. Zřejmě pozůstatek po nějakém ctiteli. Nevědomky se křivě usmál: To tedy musel bejt kus chlapa, ta košile je aspoň čtyři XL.
Přešel k lince, do svého hrnku dolil víc vody a přes rameno se otázal: „Cukr? Mlíko?“
Překvapeně se obrátila: „Obojí, díky.“ Nezapoměla si rýpnout: „Ty taky umíš mluvit?“
„Není to moje hobby.“ odsekl a postavil před ni její hrnek.
„No, to jsem si všimla. Teď budu do poledne doma psát, jestli si chceš něco ve městě vyřídit… strejda se zmínil, že sem jezdíš zřídka.“
„Ne, díky.“
„Fajn. K obědu udělám zeleninový salát s těstovinama a pak musím do školy. Vyhovuje?“
„Jasně že ne, je to chlap.“ ozvalo se znechuceně ode dveří pokoje, který spolu ty dvě dnes sdílely. „Nejradši by měl maso i k snídani, a abys mu je pěkně přinesla až pod nos.“
„Nedělej si starosti,“ zavrčel na Amy, „já si pak něco ulovím.“
Amy lapla po dechu a hrnek, který nesla k ústům, prudce postavila zpět na linku.
Sakra, zanadával v duchu. Snad si to nevyloží tak, jak to skutečně myslel! Blbče! Neumíš si dávat pozor na jazyk? Ještě čtyři dny tu musíš vydržet a mít při tom na krku vyděšené hysterické ženské, to bude paráda!
Cel v poklidu dožvýkala a polkla.
Na nic se neptej! Prosil ji v duchu, a ačkoliv upil ze svého šálku, nespouštěl z ní pohled.
Neptala se. „Jak myslíš, ale toulavý kočky v okolí začaly hromadně chcípat po tom, co se město pokusilo zbavit krys nějakým novým typem jedu…“
Zaskočilo mu. Prudce se rozkašlal, a když znovu nabíral dech, dorazila ho dalším sdělením: „A na toho zrzavýho kocoura, kterýho jsme potkali včera večer před vchodem se ani nedívej! Ten je domácích, a jestli zmizí, nebudou mě už považovat za neškodnou podivínku, ale za nebezpečné monstrum. A zvednou mi nájem.“
„Jak…“ znovu si odkašlal, „Jak jsi…“
S bohorovným klidem se napila a odpověděla: „Když jsi přemýšlel o tom, že zakousneš docentku Slávikovou, škubaly ti svaly na čelisti a příliš často jsi polykal. A na zátylku se ti zježily a výrazně prodloužily vlasy. A vrčel jsi na doktora Berendsona. Večer ses málem vrhl na zrzka našich domácích a v noci v kuchyni cvakaly po podlaze drápy…“
„Dost! Chceš říct, že je to, co si myslím, že je?“ vyhrkla Amy.
„No, jestli jsem se nespletla?“ v hlase jí zazněla jemná otázka adresovaná Abemu.
„Nespletla. Jsem vlkodlak.“ odpověděl poněkud zaskočeně.
„A tys ho tady nechala přes noc? Mohl… mohl nás třeba zakousnout! Sežrat!“
Abel se už málem naštvaně zvedl od stolu, když ho zarazil upřímně pobavený smích: „Nebuď hysterická, Amy. Kdyby chtěl, udělal by to už dávno. Ale nemá to zapotřebí, nemýlím se?“ Obrátila se na svého bodyguarda a on jí, ke svému vlastnímu překvapení oplatil úsměv. „Ne, nemýlíš.“
„Jen tak mimochodem, docentku Slávikovou nech na pokoji! Mám to štěstí, že je moje vedoucí práce.“
„Jsi cvok, Celien Borowcová!“ konstatovala Amy a se svým kafem a krajíčkem chleba odkráčela do svého pokoje, kde dočasně poskytla azyl i Cel.
Na příšerně nehospodárném a neekologickém indukčním vařiči bublaly v hrnci těstoviny a Cel rozbalila krabičku z nepropustné a přitom snadno biologicky odbouratelné folie. Vysypala její obsah do misky, přidala z kořenky nějakou voňavou dochucovací směs a vydala se cedit těstoviny.
Abel zatím podal talíře a vidličky, a když je pokládal na stůl, ozvala se z pokoje Amy: „Cel! Okamžitě nakluš! Tohle musíš vidět!“
Celien otráveně zvedla obočí. Amy zase zjistila nějaký otřesný případ diskriminace žen?
„Pět vražd během jednoho týdne. A všechny provedli upíři!“ zakřičela naléhavě Amy. Abel zbystřil a hned se rozběhl do pokoje, kde Amy seděla u svého počítače.
Reportérka právě končila svůj spot: „Jisté je, že policie se pokusila tuto skutečnost před veřejností utajit, což je samo o sobě trestuhodné. Skrývají - li však tito takzvaní muži zákona opravdové zločince, není to nic jiného, než podvod a pozitivní diskriminace upírů.“
„Sakra!“ zavrčel Abe. „Už to proniklo ven. Kdopak to asi vynesl? Povídáš, že obětí je už pět?“
„Jo. Říkali, že jde o tři mladé dívky, dámu v letech a nějakého chlapa. Všichni byli zabiti v noci, prokousnutím krční tepny a vysátím krve.“
„Do háje. Včera byly jen dvě.“
„Cože?“ vyjekly Amy i Cel současně. Kdyby to nebylo vážné, možná by ho skoro škodolibě potěšilo, že vidí Cel i jinak, než v naprosté pohodě.
„To je jedno. Hlavně je průser, že už se to prolátlo.“
„Tys to věděl?“ zaútočila Cel. „A nic jsi mi neřekl? Mě napadlo, že je divný, že mě strejda chce najednou chránit, když se k tomu celej minulej tejden, po tý bitce před fakultou neměl.“
„Jen klid. Ukazoval mi včera nějaký fotky, ale upír to neudělal, tím jsem si jistej.“
„A kdo teda?“ zatlačila Cel.
Abe jen zakroutil hlavou: „Nevím. Bred na tom dělá.“
Cel na Abeho chvíli zírala a mlčky otvírala a zavírala pusu. Jako by se chystala něco říct, ale nevěděla, čím začít. Pozoroval ji a čekal, co se z toho vyvine. Nečekaně se bavil, což se mu už dlouho nestalo. Výřečná Cel neměla slov. Najednou cítil, jak se mu prakticky proti jeho vůli roztahují ústa v úsměvu.
On se směje! Pět vražd, které lidi hází na upíry a on se směje! Neskutečné. Kdyby jí včera strejda nepotvrdil, že je to jeho nejlepší přítel a že je naprosto spolehlivý, myslela by si, že je to maniak. Vlastně, čemu se ještě diví, vždyť je to vlkodlak a toho vždycky potěší, když vidí upíra v průšvihu. Tisíciletou nenávist nesmazalo ani společné přežívání v ilegalitě, ani tři světové války, prostě nic.
„No, hlavně, že se bavíš!“ štěkla na něj a obrátila se na patě.
Voda z těstovin vyvřela na indukční desku a teď zlostně syčela.
„Zavolám Slávikové.“ řekla Cel z ničeho nic u oběda. „Anebo ještě líp. Stavíme se za ní, až budem ve škole.“
Na Abelův tázavý pohled pokračovala: „Jestli se něco děje v upíří komunitě, ona to bude vědět. Vždycky něco ví.“
„Pan Ward? Už jsem o vás slyšela. Prý vám říkají Trhač…“ docentka Sláviková mluvila klidným, žoviálním tónem, jako by se jí zeptali, jak jí letos kvetou muškáty. Nenápadná starší dáma v šedivém kostýmku, s drdůlkem a černobílým náhrdelníkem nevypadala na největší lidskou žijící znalkyni upírské problematiky. Ale byla jí.
Cel se překvapeně podívala na svého průvodce v letní khaki bundě ze silného plátna a povytáhla obočí. Takže Trhač? Čímpak si takovou přezdívku vysloužil? Její zvědavost ale nebyla ukojena.
„Divoká puberta.“ poznamenal suše.
„Aha.“ docentka se jemně, záhadně pousmála. „Takže k věci. Vy se mě ptáte, já odpovídám: jsou z toho dost naštvaní. Považují to za urážku, křivé nařčení a žádají právo najít a potrestat toho vraha, nebo skupinu vrahů, sami. Což jim samozřejmě nebude umožněno – kam bychom došli, kdyby si každá skupina občanů jednala podle vlastních zákonů?“
„Ke svobodě?“ zamumlala si pod nosem Cel. Ovšem měla smůlu. Pedagožka ji slyšela.
„Omyl, slečno Borowcová. K anarchii. A ta je nebezpečná! Jinak vás ovšem chápu, taky jsem byla mladá a sledovala svět z trochu jiné perspektivy.“
„Dobře.“ zasáhl kupodivu Abe. „Jen nám povězte, kdo by nám mohl říct víc, to je všechno. Předáme to policii.“
„Pane Warde. Myslím, že máte víc kontaktů, než já. A to jste byl pár let mimo.“
„Madam…?“
„Zastavte se za svým starým známým, panem Schulzem. Zmínil se o jedné zajímavé věci.“
Cel už to nevydržela: „A o jaké, paní docentko?“
„Moc jsem tomu nerozuměla, nejlíp vám to vysvětlí sám.“
„Tajemná, jak hrad v Karpatech.“ prskala Celien, jakmile opustili školu.
„Jako každej, kdo čuchne moc blízko k upírům.“ odvětil nevzrušeně Abe a zvedl tvář k posledním paprskům zapadajícího slunce. Být tak doma, v lese… k večeři by si ulovil srnu, nebo možná aspoň králíka…
Celien svého společníka po očku pozorovala. Nebyl vysoký, ani příliš robustní. Spíš obyčejný chlápek v sepraných džínách, šedivém tričku a plátěné bundě. Na tvářích neoholitelné strniště, a tmavohnědé vlasy, trochu přerostlé. Nic by ji na něm neupoutalo, až na oči. Zvláštní oči. Zelené, nespoutané, trochu záhadné a trochu úplně prosté. A když už se tak dívala, napadlo ji, že by na něm asi našla i víc zajímavých rysů. Například nos nebo rty. Vlastně docela obyčejný muž se jí náhle začal před očima jaksi měnit v překvapivě přitažlivého.
Najednou zachytil její pohled a povytáhl obočí.
Zčervenala a rychle upřela oči na projíždějící elektroauto. Sakra, sakra! Bylo by to lepší, kdybych nevěděla, co všechno může zachytit jeho supercitlivej vlčí čich! Nebylo by mi líp, kdybych žila v blažené nevědomosti o tom, co se děje s mým podvěskem mozkovým a zblázněnými samičími hormony? Kdyby aspoň ty blbý auta jezdily na naftu, jako kdysi – to by byl i se svým superčichem nahranej.
„Ehm… no… ještě pořád máš v úmyslu lovit kočky ze sousedství?“
„Trochu jsi mě zviklala.“ zašklebil se.
„Můžem se cestou stavit pro nějaký maso v shopu.“ navrhla.
Zakroutil hlavou: „Tolik toho víš a tohle ne? Potřebuju čerstvý maso.“ Pak neodolal a rýpnul si: „Ještě krvavý.“
Přikývla. Na tohle opravdu zapomněla. Dneska už syrové maso kupoval málokdo. Lidi neměli čas složitě vařit. Zelenina se prodávala už nasekaná a namíchaná v sáčku, který dlouho zachoval čerstvost, a maso bylo k dostání ve všech možných úpravách už v regálech obchoďáků. Jenže Celien se o všemožné menšinové existence zajímala už dost dlouho. „Vím o maličkém řeznictví. Vede ho takovej velkej protivnej chlap. Myslím si, že je to medvědodlak, ale nikdy jsem neměla odvahu se ptát.“
Nakoupili. Samozřejmě, že pan majitel byl napůl medvěd. A samozřejmě, že znal Abeho. Celien by se už nedivila, ani kdyby jí řekl, že se zná s prezidentem. Jo, bodyguard z lesů, který ve městě už dobře pět let nebyl. Kdyby nevěděla, že strejda nemá ve zvyku lhát…
Navečeřel se ve své vlčí podobě, bezpečně zamčený v pokoji, který mu Celien přenechala. Pak vyskočil oknem, které si předem otevřel a vydal se na lov. Ne koček. Pana Schulze.
Seděla v kuchyni u svého netbooku. Modravý přísvit ji vyřezával ze tmy. Psala. O tom, proč lidi tolik nenávidí upíry a dlaky. Podle jejího soukromého průzkumu lidé upírům částečně záviděli. Sama sebe se ptala, co vlastně. Dokonalost? Dokonalost je nudná. A mrtvá. Netlouklo jim srdce, byli tak chladní… nemohli mít děti. Věčnost bez radosti? K čemu? Jasně, dokonale slyšeli, viděli, byli silní a rychle se přemisťovali… chabé náhražky za obyčejné teplo obětí. Že byli elegantní, dovedli se vybraně chovat a uměli skvěle vydělávat peníze? Vždyť jim nic jiného v jejich existenci nezbývalo?
Ovšem dlaci, to je jiný kafe. Těch se lidi báli jaksi podvědomě, neovladatelně. Všechno nasvědčovalo tomu, že vzbuzují hrůzu svou dvojí podstatou - lidskou a zvířecí. Vlci, medvědi, lišky, sokoli… všechno to byla nebezpečná zvířata, dravci. Kdysi dávno představovala pro lidi nepřátele na život a na smrt. Byla králi divočiny a lidi neznamenali nic.
Dnes se navíc k tomu prapůvodnímu strachu přidal i jakýsi hnus. Z krve, ze zabíjení pro přežití. Jak zvláštní. Sportovní lovci jsou pořád ještě obdivovaní, ačkoliv jinak už společnost v ekologii udělala velké pokroky. Ale jakmile se někdo přizná, že loví, aby se najedl, vypadá jako nějakej úchyl.
Cel přestala psát a natáhla se pro hrnek s kafem. Měla by jít spát. Neřekl přece, aby na něj čekala. Nepotřebuje to.
Náhle zaslechla v chodbě přede dveřmi bytu cvakání drápů. Nejspíš zvukový klam přetažených smyslů. Nebo…
Jsem cvok. Už spí. Neřekl jsem jí, aby čekala. Proč taky? Jsem cvok a do rána tady na chodbě vykrvácím, protože oknem dovnitř nevyskočím. Ne s touhle dírou v boku. Sakra!
Zoufale zaškrábal na dveře a tak hlasitě, jak se odvážil, zakňučel.
Ticho.
Jsem cvok. Nebo…
Chodbou téměř proletěla. Muselo se mu něco stát, jinak by se dovnitř dostal sám. Otevřela dveře a Abe málem vpadl dovnitř.
„Sakra!“ zanadávala, když hmátla po vypínači a kruté světlo zalilo chodbu a velkou kaluž rudé krve.
Abe měl zmáčenou srst na boku a mordu celou rudou. Pokusila se mu odtáhnout chlupy z rány, ale ohnal se po ní.
„Jestli mi ukousneš ruku, nepomůžu ti!“ vyštěkla na něj a otevřela dveře do koupelny. Zmoženě se tam odbelhal.
Obsadil sprchový kout a stočil se v něm do klubíčka. Málem se tam nevešel. Lehl si a sbíral síly k přeměně.
Cel se obrátila ke skříňce pod umyvadlem a začala si chystat desinfekci a obvazy. Dávala si trochu načas, protože nijak zvlášť nestála o to, uvidět ho v té divoké mezifázi přeměny, kdy ještě není člověk, ale už není vlk. Jakmile se ale kňučení změnilo v lidské steny, neváhala.
Ležel skrčený v kaluži krve a Cel se divila, že při takové ztrátě ještě dýchá. Ale pak si ránu prohlédla bez chlupů, které se jí prve pořád pletly do výhledu, a pochopila, že se správným ošetřením mu nemusí jít o život. Měl roztrženou kůži na pravém boku a ta byla zdrojem většiny krvácení. Když ránu vymyla, zjistila, že je dost hluboká, něco mu pořádně potrhalo svaly na boku, ale než se natáhla pro desinfekci, začaly uvnitř pomalu srůstat. Jasně, zapomněla na další úžasnou vlkodlačí schopnost, dokonalou a rychlou regeneraci. Jenže kdyby nezastavila to pitomé, v zásadě druhořadé krvácení, neměl by k ní za chvíli dost sil.
Ofačovaného vlkodlaka napůl odvedla a napůl odtáhla do pokoje, který mu propůjčila. Vůbec nemluvil, jen mělce dýchal přes zaťaté zuby.
„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se, když ho uložila.
Zakroutil hlavou.
„ÁÁÁÁÁ!!! NE, panebože, ne!!!“ vysoký jekot rozerval noční ticho.
„Amy.“ Cel vyskočila a rozběhla se do předsíně. Amy se opírala o stěnu a jednou rukou takřka visela na věšáku. Druhou si tiskla na ústa a vyděšeně zírala na obří kaluž krve v chodbičce a na další v koupelně.
„Cel! Kde seš?! On tě zakousl!“
„Tady. Neječ.“ Celien mluvila strohým nevzrušeným hlasem.
„Cel!“ Amy se jí málem vrhla do náruče. Ohmatávala jí ruce a hlavu, zvedla jí vlasy, aby viděla na kamarádčin krk, ale to už se jí Celien vykroutila. Popadla vyděšenou Amy za ramena a vysvětlila jí: „Žiju! Nic se mi nestalo. Ta krev je Abeho.“
„Ty ses musela bránit, že jo?! Chtěl tě zabít, tak jsi ho propíchla nožem a …“
„Ty piš romány.“ doporučila spolubydlící klidná Cel. „Abe se vrátil zraněný. Nic víc zatím nevím. Je u sebe, teda u mě, v pokoji.“
Amy se začala uklidňovat: „Takže ti nechtěl ublížit?“
„Proč by to dělal? Strejda ho poslal, aby mě chránil, ne?“
„No, já vím, ale když…“
„Když je vlkodlak, co? A ty jsi zase feministka a tvrdí o tobě někdo, že jsi frigidní?“
„No, ale to je přece něco jinýho!“
„Předsudky! Jdi spát.“
Amy zatřásla hlavou: „Jak mám TEĎ spát?“
„Tak vezmi mop a stáhni chodbu. Je tam taky krev. Dík!“ vrátila se do pokoje. „To byla Amy. Nevěřil bys…“
„Ale věřil.“ přerušil ji sípavě. „Proč myslíš, že žiju v Beskydech?“
Cel pokrčila rameny a šla zavřít okno.
„Potřebuju vodu.“ zašeptal Abe a Cel kývla.