Den 3.
Po tichém zaklepání vstoupila Cel do pokoje s úsměvem na rtech. „Brý ráno!“ pozdravila.
Abe se nadzvedl na lokti a syknul bolestí. „Dobrý!“ zachraptěl. Noc byla dlouhá a regenerace si vyžádala spoustu sil.
Cel prošla pokojem k oknu, roztáhla závěsy a ponořila se do prádelníku.
Abe sklouzl očima po hezky tvarovaných nohách pod její kostkovanou košilí a spočinul pohledem na kulatém zadečku. Píchlo ho někde hluboko v břiše a zraněním to nebylo. Dráždí ho snad ta holka schválně? Asi ne. K Cel mu to nesedělo. Spíš jí nedochází, že je taky chlap.
Celien se narovnala ze svého mírného předklonu a Abe si znovu lehl na záda.
„Jak ti je?“ zeptala se přátelsky.
„Hrozně.“
„Chápu.“ zašklebila se soucitně. „Kdo tě tak zřídil? Toulavý kočky nebo nějaká nažhavená vlkodlačice?“
Zakroutil hlavou: „Schulz.“
„Kdože?“ Cel s hromádkou svého oblečení v náruči přišla blíž a sedla si na židli u svého psacího stolu.
„Známej tvojí docentky.“
Cel prudce vydechla. „Ten upír?“ zatřásla hlavou a prsty si pročísla vlasy pod ramena. „Takže jsi z něho nic nedostal.“
„Jak to víš?“ ušklíbl se.
„No, když to dopadlo tak špatně…“
„Jak pro koho.“ zavrčel Abe a usmál se jejímu výrazu.
„No, to už nechci vidět, jak dopadl on!“
„Blbě. Ale taky se z toho asi vylíže. Namyšlenej parchant.“
Cel se zasmála: „Jako každej upír. Tak povídej, jsem jedno ucho.“
„Prostě jsem ho zmáčkl. Co na tom chceš řešit?“
„Moc si nedovedu představit, jaks ho zmáčkl a pak se připlazil jak…“ zasmála se, „zbitej pes.“
Abe uraženě odfrknul.
Cel se impulzivně naklonila a pohladila ho po předloktí. „Já to tak nemyslela! Řekni, co jsi z něho dostal?“
Abe se nečekaně usmál. „Našel jsem ho v těch barabiznách v Černých polích, který už nikdo po válce neopravil. Stahujou se tam. Prorazil mnou zeď v jedný vilce z obýváku do kuchyně. Ale poslední slovo neměl, i když se cukal. Ta tvoje učitelka měla pravdu. Chtějí si toho grázla chytit sami a odstranit ho výstražným a přitom elegantním způsobem. S policajtama se o něj dělit nehodlaj.“
To si Cel úplně nedokázala představit. Jak se dá vraždit elegantně?
„Hlavní podezřelej se jmenuje Simon Podder a schovává se v bývalé nemocnici u Milosrdných, znáš to tam?“
„Myslím, že jo. Je to u řeky, že?“
Abe kývl. Za svých studentských let tam trávil dost času. Tenkrát se tam scházeli lykantropové různých poddruhů. Už tam ale nebyl od jedné ošklivé noci krátce před promocí. Tehdy pochopil, že mu bude líp stranou od lidí. Odsunul vzpomínku na dobu před víc jak pěti lety, která mu smrděla zradou.
„Schulz mi řekl jen málo, protože pak se tam objevila jeho milenka a společně mě pěkně skřípli. Ona využila mého zaujetí Schulzem a trefila mě urvaným kovovým nosníkem z pergoly.“
Cel sykla, ale Abe se samolibě ušklíbl: „Zato si bude těch pár kousnutíček a škrábanců hojit nemíň tejden.“
„Co ten Podder? Co s tím má společného?“ zajímalo Celien.
„Je to věděc. Nejspíš magor. Pokouší se vyrobit sérum nesmrtelnosti, ale zdá se, že se mu povedlo něco jinýho, jenže zatím nikdo neví, co.“
„Děláš si srandu? Ne? Tak si z tebe vystřelil ten blbej upír. Kdo by dneska hledal sérum nesmrtelnosti? Spousta technologií sice během třetí války zmizela v nenávratnu, ale pořád jsme na tom dobře. Máme léky, očkování a jiný věci. A po nesmrtelnosti nikdo přece doopravdy netouží, jsou to kecy!“
Abe pokrčil rameny a zkřivil tvář bolestí. Neuvědomil si, že bok bude ještě citlivý na pohyby.
„Zavolej strejdovi. Vyšetří to.“ navrhla mu Cel a vstala.
„Hmm…“ zavrčel neurčitě. Trochu ho lákalo znovu se po letech podívat do toho starého špitálu, plného vzpomínek.
Cel se ve dveřích obrátila a změřila si ho zvláštním pohledem: „Nechystáš se udělat nějakou pitomost, že ne?“
Abe znovu lehce pokrčil rameny a opět si užil příval nepříjemné bolesti.
Cel potřásla hlavou a pak se usmála: „Hodláš dneska odpočívat?“
Abe kývl.
„Výborně! Když už tě mám v posteli, asi tě zneužiju.“ pak se obrátila na patě a vyklouzla z pokoje.
Abe zaskočeně pootevřel ústa. Co že to řekla? Sevřel ruce do pěstí a pak je pečlivě zase rozevřel a přinutil poklidně ležet na přikrývce. Nemyslela to tak, blázne! Určitě ne! Přesto si neodpustil kratičkou příjemnou představu toho, jak by bylo hezké, kdyby to tak myslela. Je to kus ženské, holka krev a mlíko, jak se kdysi říkávalo. Škoda, že takových je dneska čím dál míň…
Den se vlekl a Abel cítil, jak mu vnitřnosti svírá hlad. Hojení rány mu sebralo spoustu sil, a ačkoliv bylo do oběda ještě příšerně daleko, věděl, že to nevydrží. Potřeboval čerstvé maso a to rychle, nebo ho jeho vlčí část přinutí opatřit si ho, kde se dá. Zašklebil se: Amy by snad ani nebyla překvapená, kdyby za ní přišel a skočil jí po krku.
Vstal a natáhl se po svém batohu. Někde by tu ještě měl mít pár kousků čistého prádla a náhradní tričko.
V tom se ozvalo lehké zaťukání a vzápětí, než se stačil nadechnout, Cel vstoupila.
„Tak jak…“ zahlaholila vesele. „…je?“ dokončila zaraženě. „Hmm, sorry! Netušila jsem…“ stála ve dveřích jako husa a omlouvala se, místo, aby vypadla. Jakmile jí to došlo, obrátila se na patě. „Přijdu pozdějc,“ zavolala za sebe a dveře za ní zapadly.
Abe mrkl na dveře a povytáhl obočí. Zdálo se mu to, nebo byla její reakce nepřiměřeně polekaná? Co je ta Cel vlastně za ženskou? Nebojí se upírů, vlkodlaků, ale docela obyčejnej nahej chlap ji vyděsí? To snad ne. Musel se splést. Všechny jeho smysly začínala zastírat rudá mlha hladu a bylo mu jasné, že se na ně nebude moct spolehnout, dokud se nenasytí. Mýlil se, to je jasné.
Odpoledne jen tak lenošil v posteli a Cel si četla. Odložila plánovanou schůzku s kamarádkou na příští týden. Říkal jí sice, že už je mu dobře a klidně ji doprovodí, ale copak by takový pokec stál za to? Nemohly by spolu probrat žádné důležité holčičí věci, protože aby mohl skutečně plnit roli bodyguarda, musel by být na doslech.
Teď tedy Cel koukala do knížky a sbírala odvahu k tomu, aby svého strážce přiměla k pomoci s diplomkou. Nakonec vstala, šla si udělat pití a při té příležitosti popadla na stole ležící netbook a vydala se zaklepat na Abeho dveře dřív, než si to rozmyslí.
„Ahoj! Neruším?“ strčila hlavu do dveří.
„V čem jako?“ Abe ležel na zádech s rukama založenýma pod hlavou a počítal na stropě pavouky a praskliny. Teď se opřel o loket a pozdravil.
„Chtěla bych se tě zeptat na pár věcí. Ohledně mojí závěrečné práce…“
„Proč?“
„Protože na rozdíl od upírů, o vás se toho moc neví.“
„Což je dobře.“
„Není,“ odporovala Cel. „Pak se nediv, že se lidi nechávají ovlivnit předsudky a příliš se vás bojí.“
„Zato ty se bojíš málo,“ pronesl záhadně.
„To je špatně?“ zajímalo Celien, která se usadila u psacího stolu vedle postele a otevřela netbook.
Abe mírně zakroutil hlavou. „Ale opatrnost je namístě, to jo.“
„Tak můžu začít?“
Abe pokrčil rameny.
„Můžete tvořit nové lykantropy pokousáním, poškrábáním nebo nějakým takovým způsobem?“
„Pověra.“
„Může se dlakem stát kdokoliv?“
„Ne.“
„Tak jak to funguje?“
Abe sledoval, jak Celien píše a odpověděl, až zvedla oči a podívala se na něj. Z nějakého zvláštního důvodu se nemohl ubránit pokušení do ní neustále rýpat. Normálně to opravdu neměl ve zvyku. Nikdo, kdo ho znal, by ho neoznačil za vtipálka, ale Celien ho svým věčným úsměvem a pohodovým naladěním přímo vybízela ke škádlení: „Padáme za úplňku z nebe.“
„Ha ha.“
„Vážně! Tak mi to vysvětlovala máma.“
„Jo? A kolik ti bylo? Pět?“
„No, tak nějak.“
„Tak vážně. Prosím!“
Abe si lehl na bok a začal s vysvětlováním. Tak dlouhé věty nepoužil od doby, kdy musel obhajovat svou závěrečnou práci na výšce.
„Je to stejné jako s lidmi. Sex, devět měsíců těhotenství, porod, normální, nebo aspoň skoro normální dětství. Velký změny se začnou dít až v pubertě. Asi si dovedeš představit tu hormonální bouři u lidských puberťáků…“
Cel kývla a zaujatě poslouchala.
„No tak si k tomu přidej, že ti občas, namísto pupínků, vyrazí různě na těle chlupy, v noci se budíš a zjistíš, že ti šílenou rychlostí vyrostly zuby a nehty, které pak zase zmizí… a nejhorší ze všeho je hlad.“
„Jo, to si pamatuju. Brácha tou dobou jedl jak za celej zájezd.“
Abe kývl: „Jenže je to horší, protože potřebuješ čerstvý maso a krev. Sežereš prakticky cokoliv, co se ti postaví do cesty. Ale pak se to celkem ustálí a naučíš se přeměny ovládat. Záchvaty šílenýho hladu a potřeby lovit přicházejí jen za úplňku. V té době skutečně jsme nebezpeční. Jenže každej dlak, kterýmu záleží na svým okolí, si vypracuje strategii, jak ho chránit.“
„A kdo se teda stane dlakem? V jedné knížce bylo napsáno, že to může být dítě narozené za úplňku nebo nohama napřed…“
Abe kroutil hlavou dřív, než dořekla. „Ne, ne! To je ta největší blbost! Dlakem se nestaneš, ale narodíš. Pokud minimálně jeden z rodičů byl nositelem těchhle genů, může se to u tebe projevit.“
„Ale nemusí?“
„Přesně. Můžeš být jen pasivní nositel genů, kterej je úplně normální, nemění se, není ovlivněnej měsíčními fázemi, nemá žádnou ze schopností lykantropů, jako je třeba rychlá regenerace, a přesto se ti narodí dlaci.“
„Vidíš! A tohle jsem nikde pořádně nenašla. Víš, kolik o vás koluje fám a pomluv?“
„Dost. Proto nás ve městech žije tak málo. Venkov je příznivější, protože si můžeš snáz a míň nápadně opatřovat maso.“
„A proč se snažíte být nenápadní? Nebylo by lepší vysvětlit veřejnosti, jak to skutečně je?“
Abe pokrčil rameny. „Většina z nás je stejně od přírody spíš samotářská.“
„A jak si hledáte partnery?“ zajímalo Cel.
„Těžko.“ odvětil suše Abe.
„A stojíte o ně vůbec?“
„Pokud vím, tak celkem jo. Stejně jako lidi.“
„A co… ehm…“ Celien mírně zčervenala, „A co sex?“
Abe povytáhl obočí a pak se zvedl na lokti: „A co ty a sex, hm?“
Celien se rozpačitě usmála a zčervenala ještě víc. „Já patřím ke, v tomhle ohledu, poměrně prozkoumanému živočišnému druhu, nemyslíš?“
Abeho napadlo, že Celien patrně tvoří úplně nový, samostatný živočišný druh, protože takhle zrudnout normální člověk přece nemůže. Mlčky si ji prohlížel a ona se červenala čím dál víc. Pak už to nevydržela: „Prosím! I v tomhle ohledu kolují o dlacích nejrůznější nechutné fámy. Jde mi jen o to zjistit pravdu.“
Abeho napadla řízná odpověď, ale pak se nad ní slitoval: „Zase tě zklamu. Nic zajímavého, aspoň u většiny normálních dlaků. Je to stejné jako u lidí.“
Cel si rychle psala poznámky a Abel ji pozoroval. „Poslyš, Cel, tobě je čtyřiadvacet, že?“ pronesl po chvíli do ťukání klávesnice.
Celien ani nezvedla hlavu: „Je. A co?“
„Nic. Já jen… to je jedno.“
Cel zvedla hlavu od psaní. Už se nečervenala. Vypadala spíš vážně. „Koukni, mě je jasný, nač se chceš ptát. Je mi čtyřiadvacet a ještě jsem s nikým nespala. Jsi spokojenější, když to teď víš?“
Nebyl. S tou odpovědí se vynořilo asi sto dalších otázek. Od prvního setkání věděl, že Cel je zvláštní holka, ale netušil, jak moc. Jenže neměl právo se ptát a šťourat do jejího soukromí. Ona se ho vyptávala na věci společné pro jeho druh a víceméně obecné, ale otázky, které napadaly jeho, se týkaly výhradně jí.
Na město se snesl soumrak a vyšly hvězdy. Abe se odrazil od parapetu a skočil do hloubky asi dvou a půl metru na dlážděný dvorek. Dopadl tiše a chvíli svými citlivými smysly propátrával okolí. Kromě šeříku, který kvetl před domem, necítil nic zvláštního. Ve vzduchu se mísily pachové stopy obyvatel bytovky, ale žádný z nich neznamenal nebezpečí. Rozeznal Amy, která byla za soumraku běhat v parku a domů se vrátila teprve nedávno a Cel, protože ta šla večer ještě vynést odpadky.
Postavil se a volným tempem prošel průjezdem. Na druhé straně silnice, ve stínu keřů rostoucích na zatravněném ostrůvku, stálo jeho auto. Rozhlédl se a při přecházení silnice zmáčkl tlačítko dálkového zamykání. Otevřel dveře u řidiče. Vtom koutkem oka zaregistroval pohyb ve tmě pod keřem. Temná postava vstala z obrubníku, na němž seděla. Všechny jeho instinkty zavelely útok. Bleskurychle se na osobu vrhl a rychlým přetočením ji přimáčkl ke kapotě auta. Člověk hekl a Abeho mozek a smysly dokulhaly za bojovým reflexem. „Cel?! Sakra, co tady děláš?“ Přinutil svou ruku pustit její hrdlo a o půl kroku ustoupil. To snad není možné! Říkal si, že ten odpadkový koš zase není tak plný, aby ho zrovna teď musela běžet vynést… Chytrá! Oživila svou pachovou stopu a zmátla ho.
„Co ty tu děláš, hmm? Neříkal jsi, že zavoláš strejdovi?“
„Taky že jo. Ale až něco kloudnýho budu vědět. A ty se teď vrať domů. Jestli ti to nedošlo, tak zrovna teď ti šlo o kejhák.“
„Nikam nejdu. Máš mě přece chránit, ne? A to nemůžeš dělat, když budu jinde než ty. A protože odjíždíš, musím s tebou.“
Dokonale zvrácená logika. Abe zachytil její vítězný úsměv. „Jdi domů!“ zavrčel z hloubi hrdla.
„Ne. Nejdeš za žádným upírem, ale za nějakým šíleným vědcem. Člověkem. Můžu ti krýt záda.“
„Ani náhodou!“
Od řeky vanul chlad. Nechali auto kus od bývalé nemocnice a šli pěšky. Na hlavním vchodu hlásala cedulka, že vstup je zakázán a dveře byly přelepené úřední páskou. Abe ale neváhal a pokračoval po chodníku ještě o pár metrů dál. Pak zahnul doleva po příjezdové cestě zaměstnanců. Okna vrátnice slepě koukala na dva noční návštěvníky, kteří právě prošli kolem roztřískané závory, a přerostlé trávníky tiše šeptaly ve větru.
Abe se rozhlédl. Tak dávno. Je to už tak strašně dávno, co tu byl naposled a přesto se nic zásadního nezměnilo.
Po válce, po níž ze Severoamerického kontinentu zbyla jen radioaktivní poušť a Asie se vrátila někam do doby kamenné, zůstalo v Evropě tak málo lidí, že nestálo za to, aby měl každý národ svůj vlastní stát. A tak byl vytvořen Jednotný evropský stát – United European State, jehož úředním jazykem se stala neoangličtina. A všechno se sjednotilo. Školy, nemocnice, doprava… Zbyla spousta budov, které neměl kdo obývat a nestálo za to je používat k účelům, pro něž byly postaveny. A tak stály, často uprostřed měst, a čekaly, kdy někoho napadne, jak by se daly využít.
Nemocnice Milosrdných svůj nový úkol dostala před několika lety. Začali ji využívat mladí příslušníci dlačí menšiny. Lykantropové, kteří měli problém scházet se jinde než na okraji společnosti.
Tady mohli zkoušet svoji sílu bez obav, že ublíží někomu bezbrannému a bezstarostně se rvát, přátelit, nenávidět i milovat.
Jenže jen do chvíle, kdy jeden z nich zradil a přivedl na místo upíry. Pak už to nestálo za nic.
„Kde ho budeme hledat? Jsou tu nějaká sklepení?“
„Sklepení?“ podivil se Abe, vytržen jejím hlasem z myšlenek.
„Šílení vědci vždycky obývají sklepení, ne?“
Abe potřásl hlavou a zvedl ruku k temnému nebi. Když se podívala naznačeným směrem, zahlédla na vršku budovy za rozměrnými okny světlo. Tam odtud musí být výhled na celé staré město…
Simon Podder si vybral za svou skrýš bývalou špitální kantýnu ve třetím nadzemním patře. Měla obrovská okna a terasu, takže mohl dobře sledovat, zda se neblíží někdo, kdo by ho mohl ohrozit. Kromě toho se mu nejspíš prostě líbil výhled na zříceninu středověkého hradu.
Natahal sem zbytky vybavení z laboratoří a spoustu krámů, které se mu hodily, nebo ho asi jednoduše zaujaly.
Simon Podder musel být velice inteligentní cvok.
Ale teď je mrtvý.
Abe to poznal podle pachu už o dvě poschodí níž a raději na to Cel upozornil. Když vyšli až nahoru, ze všeho nejdřív jim padl do očí nepořádek. Ne normální provozní binec osamělého génia žijícího v nesprávné době, ale pozůstatek po rabování zlodějů. Nebo vraha.
Pod nohama jim křupalo jemné sklo roztříštěných baněk a zkumavek a všude kolem volně poletovaly ve vánku z otevřených dveří na terasu spousty papírů. Jako bílé holubice míru, který zavládne po smrti.
Nejspíš nevěřil počítačům, napadlo Cel, která se sklonila pro sešit v kroužkové vazbě. Zakroutila hlavou a nahlédla dovnitř. Nijak zvlášť netoužila po tom, najít mrtvolu. To zvládne Abe bezpochyby líp. Ona se ponořila do diagramů, rovnic a schémat v sešitě. Biologie nebyla nikdy její silnou stránkou a chemie už vůbec ne. Raději sešit odložila a rozhlédla se po několika bývalých kavárenských stolcích sestavených do tvaru písmene U pod oknem. V kleci tam tiše a neúnavně běhala v mlýnku bílá laboratorní myška. Spíš asi mazlíček pana vědce než pokusné zvířátko. Cel otevřela dvířka klece. Až jí dojde potrava, snad si nějakou najde někde jinde a neoběsí se hlady na pletivu klícky. Obrátila pozornost k dalšímu stolku. Mezi spoustou čmáranic a vzorečků ji do očí uhodilo slovo naškrábané tlustým červeným fixem: Heureka!
Ať hledal cokoliv, nejspíš to našel. Zajímavé.
Pak jí padl zrak na rozsypanou hromádku jakýchsi modrozelených lístečků. Po jednom se natáhla a začetla se. „To snad…“
Odněkud z hloubi myslitelova obydlí se ozvalo stejně překvapeně: „Ale, ne!“
Oba se sešli u pootevřených dveří na terasu.
„Asi vím, kdo to udělal.“ řekl Abe tiše, jakoby pro sebe.
„No, já asi vím proč.“ Cel se zadívala na uschlý kaktus na parapetu.
„Kdyby ho našel kdokoliv jiný, asi by jí to prošlo tak, jak to plánovala…“
Cel pohlédla na zamyšleného Abela. „Zmizme.“ navrhla.
„Dobrej nápad.“ přikývl Abe a vykročil k východu.
„Až budeme doma, zavolám strejdovi.“
Abel mlčel. Seběhli schody a ticho neporušili, ani když už šli po ulici. Na nebi zářily hvězdy nebo možná vesmírné družice, a na mostě přes řeku, dobrých sto metrů před nimi, svítila do noci osamělá lampa pouličního osvětlení.
Najednou se Cel zazdálo, že se po chodníku mihnul pohyblivý stín. Zamrkala a zvedla oči vzhůru. Nic. Co se jí to zdálo?
Dřív než by se stihla jen nadechnout, do ní narazilo tvrdé Abeho tělo a přimáčklo ji ke zdi. Jeho ruka jí zacpala ústa, takže šokem nedokázala víc, než na něj vyděšeně koukat. Co to má znamenat?
Očima zvyklýma na tmu dobře viděl strach v její tváři, ale teď nebyl čas na omluvy.
„Upíři.“ sykl. „Stahujou se do nemocnice.“
Kývla. Ten stín zřejmě patřil nějakému upírovi, který to vzal k cíli po střechách.
„Sakra!“ zavrčel Abe a zatáhl ji za roh zastíněný nějakým přerostlým křoviskem.
„Co je?“
„Jeden mě asi viděl.“ vrazil jí do dlaně klíčky od auta a shodil z ramen bundu.
„Co děláš?“ byla to víceméně řečnická otázka, protože samozřejmě viděla, že se svléká. Bleskovou rychlostí si stahoval tričko i kalhoty a všechno jí házel do náruče.
„Utíkej k autu. Nikde nezastavuj. Doma nikoho nepouštěj do bytu. Nikoho!“
„A ty?“ odvážila se zeptat, když jí podal tenisky.
„Zkusím je zdržet a zmást stopu. Padej!“ s posledním slovem se začal trochu třást, ale Cel bylo jasné, že zimou to není. Začal s proměnou. Rychle se obrátila a vyrazila tryskem přes most. Musela proběhnout pod světlem, ale teď už to nejspíš stejně nehrálo roli. Má jen malou šanci, že doběhne k autu dřív, než si jí všimne nějaký upír nadržený na pomstu. S jejich rychlostí ani smysly rozhodně nemohla soupeřit. A kdo ví, zda je Abe ve vlčí podobě pořád ještě její ochránce nebo spíš hrozba.
Boty pleskaly o dláždění a Celien sotva popadala dech. V dlani tiskla klíčky a modlila se, ať je neztratí. Za sebou neslyšela nic a to ticho bylo horší než výbuchy děl. Ne tedy, že zrovna ty by se daly čekat. Každopádně pokud tam někdo bojoval, prováděl to neslyšně. A pokud nebojovali, ale pronásledovali ji? Pak ať při mně stojí všichni svatí! pomyslela si Cel a ještě zrychlila.
Ať tak či tak, k autu doběhla. Roztřesenýma rukama nahmatala tlačítko odemykání a… nic. Spletla se.
Krev jí hučela v uších a připadala si jako terč na střelnici. Zkusila to znovu. Konečně! Auto přátelsky zablikalo. Otevřela. Tak prudce, že málem vytrhla dveře z pantů. Pak hodila dovnitř balík Abeho svršků a skočila na sedadlo.
Městem doslova proletěla. Kašlala na značky, kašlala na případné policejní radary monitorující rychlost. Dlaně na volantu se jí potily.
Ona neměla nic proti upírům a taky se jich nikdy nebála. Jenže tahle situace je jiná. Upíři, kteří se vydali do bývalé nemocnice, porušili zákaz policie a vydali se sami zjistit, kdo je očerňuje. A když porušili jeden zákaz, mohli by jich porušit víc. Zvlášť když se nad mrtvolou toho chlapa vznáší mimo jiné taky její pach. Jsou zaslepení touhou po pomstě a žádné rozumné vysvětlení je zajímat nebude.
Zastavila před domem. Ulice byla tichá jako vždycky. Ale to nic neznamená. Vytáhla klíček a chvíli seděla v temném autě. Co teď? Má se odvážit vystoupit a přeběhnout domů? Auto ji sice od upířího útoku neuchrání, ale přesto se v něm cítila nějak líp, než venku.
V tom si všimla zrzavého kocoura domácích. Prošel pod lampou a zmizel v průjezdu. Klidný jako vždycky. Znamení! Kočky přece upíry nesnášejí. Kdyby tu nějaký byl, nechoval by se Zrzek tak normálně. Dřív než si to stačila rozmyslet popadla Abeho oblečení a vyskočila z auta. Nehledala boty, které se stejně zakutálely někam pod sedadla, ale zabouchla a rozběhla se ke dveřím.
Srdce jí bušilo až v krku. Takovou hrůzu snad nikdy v životě nezažila. Vůbec se jí nelíbil pocit, že se během okamžiku může stát kořistí divokých nočních dravců, kteří odhodili masku civilizovanosti.
Vyběhla po schodech k hlavnímu vchodu, který se většinou nezamykal, protože bydleli v příliš klidné čtvrti, než aby se s tím někdo obtěžoval, a narazila do dveří.
„Sakra! Co to je?“ levačkou si tiskla na prsa Abelovy věci a pravou začala prohledávat kapsy. Klíče! Heureka, jak by řekl pan Podder. Zatřásla malým svazečkem a hledala správný kousek. Musela si vypomoct pusou, ale pak konečně držela správný klíč a mohla ho zasunout do zámku.
Najednou se kolem mihl obrovský černý stín a srazil Cel na zem. Narazila si kolena, ale na tom nezáleželo. Okamžitě se začala hrabat na nohy a znovu hledat. Náhle se u ní zastavil pár štíhlých nohou v černých punčochách. Cel polkla, ale postavila se. Aspoň se pokusí to vysvětlit. A pokud se to nepodaří, aspoň neumře na zemi jako červ.
Podívala se zpříma do očí mladé hezké upírce v černých kožených minišatech, tak krátkých, že mohly být považovány i za tričko a promluvila. Hlas se jí třásl a chraptěl, jak se nalokala studeného nočního vzduchu: „Já ho nezabila. Taky jsem jen přišla zjistit, co se to vlastně děje…“
Upírka nereagovala. Dál upřeně zírala na Celien zadýchanou pádem a hrůzou. Chvíli bylo ticho. Potom ze střechy sousedního baráku seskočil další upír. Chlap ve středních letech, hladce oholený a v neposkvrněné bílé košili s kravatou. A samozřejmě v saku. Oni jsou oblečení, jako by šli na nóbl večírek, napadlo Cel a znova polkla.
Jak musí být jejich existence nudná, když považují za společenskou událost hon za pomstou? Hmm, tohle zní dobře. Asi to použiju v diplomce. Pokud přežiju!
Ti dva stáli bez pohybu v nočním tichu a Cel se neodvažovala ani dýchat. Přemýšlela, co by udělali, kdyby se prostě otočila, vrazila klíč do zámku a… víc by asi nestihla.
Náhle se z křoví na protější straně silnice vyřítila velká šedivá šmouha. Vlk. Skočil na záda chlapovi v kvádru a ten se povážlivě prohnul dozadu a podklesl v kolenou. Neubránil se heknutí, ale víc nestačil. Měl prorvanou krční tepnu. Ne sice, že by v ní něco tepalo, ale zranění to bylo nepříjemné. Zvlášť od vlkodlačích zubů se bude hojit hodně dlouho.
Upírka sledující Cel se bleskurychle obrátila, ale stejně to nestihla. I ji strhlo k zemi velké zvířecí tělo a drápy a zuby poničily její zachovalou fasádu. Déle už Cel ale nečekala. Obrátila se na patě, klíč, horký z mačkání ve zpocené dlani vrazila do zámku a vpadla dovnitř. Neobtěžovala se zamykat. Pádila temnou chodbou, která jí ještě nikdy nepřipadala tak strašlivě dlouhá a smykem zastavila až přede dveřmi svého studentského domova. Málem se přizabila o rohožku, zanadávala a znovu rozcinkala svazek klíčů.
Konečně doma. Zády padla na zavřené dveře a prudce oddechovala. Tam někde za ní kdosi narazil do dveří. Nechtěla to vidět. Nechtěla nic vědět! Svezla se na zem, kolena přitáhla k bradě a obličej schovala v hromádce oblečení svého ochránce. Zachránil jí život. Tam přede dveřmi určitě.
Snad se mu nic nestane!
Nesmí se mu nic stát!