Den 4.
„Huso pitomá! Co sis myslela?!“
Cel seděla na kuchyňské židli a trochu pobledle koukala na strejdu. Ten soptil jako Etna a rázoval po kuchyňce. Amy zmizela někam ven, hned jak ho uviděla u dveří.
„A ty se moc netlem!“ vyjel na Abeho, který se opíral o futra svého pokoje a v obličeji se mu nepohnul ani sval. „Tys ji měl chránit a ne zatahovat do ještě větších průserů! A jestli sis myslel, že když mi „pomůžeš“, dostaneš se domů dřív, tak ses pěkně sekl!“ Bred přemašíroval kuchyň tam a zpět. „Upíři v celým městě jsou jak urvaní ze řetězu. Žádají satisfakci nebo hlavu toho, kdo tohle všechno spískal na stříbrným podnose…“
„Ehm…na stříbrným?“ odvážila se pípnout Cel.
„Ty mě nevytáčej, Celien! Ty víš, jak jsem to myslel!“ zuřil. „Takže, teď mě poslouchejte. Oba. Do dvou hodin si sbalíte a ty, Abe, hodíš Celien k jejím rodičům. Mimochodem, kde máš telefon? Tvoje máma se ti pokouší dovolat od chvíle, kdy viděla ve zprávách ty upíří vraždy. Když se jí to nepovedlo, zavolala tvé učitelce, nějaké Slávikové, a ta jí řekla, že tě naposledy viděla s vlkodlakem přezdívaným Trhač, což ji příšerně vyděsilo.“ Zvedl ruku, aby umlčel neteřiny protesty. Narodila se jeho nejstarší sestře, když mu bylo šest a od té doby mu všichni kladli na srdce, že ji musí ochraňovat. A ona dělá všechno pro to, aby se nechala zabít!
„Proto tě Abe přivede až do obýváku, bude se chovat slušně a společensky a vysvětlí tvojí matce, že bych tě žádnýmu hrdlořezovi nesvěřil!“ upřel přísný pohled na svého kamaráda.
„Nepustí mě přes práh,“ konstatoval nevzrušeně Abe.
„To je mi jedno. To si vyřešte vy dva. Mě zajímá jen to, že budete pryč z města a přestanete dělat paseku! Jak mám něco vyšetřit, když děláte takovej bordel? Po včerejší noci se hledá asi dvacet zaběhlých psů, kteří děsem z té vaší rvačky zdivočeli a zdrhli, dopraváci sčítají škody na radarech a semaforech, který jste cestou potkali a otloukli a upíří komunita hlásí dva mrtvé a tři vážně zraněné. A to není všechno…“
Cel zvedla oči a podívala se na Abeho, který klidně stál a s nakloněnou hlavou pozoroval jejího strejdu. Tak proto mu říkají Trhač? Fíha! A přitom působí tak mírumilovně…
Abel zachytil její pohled. Strnul, ale podařilo se mu zachovat obvyklou kamennou tvář. Po včerejšku spolu ještě nemluvili, Bred je svým příchodem vytáhnul z postelí. A jestli to bude ještě chvíli rozmazávat, už spolu ani mluvit nikdy nebudou, protože Cel se s ním bude bát i sednout do auta. No, a to je další důvod, proč žije radši sám v Beskydských lesích. Nemusí se koukat na to, jak se ho bojí lidi, které začínal mít docela rád. Vzpomněl si na pěkně tvarované nohy pod obří kostkovanou košilí. Víc z nich asi už nikdy neuvidí. A to se to začlo vyvíjet docela slibně…
„Posloucháte mě, sakra?!“ vyletěl Bred. „Tereza má za tři měsíce termín porodu a já u toho hodlám být, takže potřebuju vyřešit tenhle debilní případ, v čemž mi vy dva DETEKTIVOVÉ strašně pomáháte! Takže vypadnete z města a to hned. Teď jedu na stanici, ale před barákem bude stát můj chlap, kterej mi dá vědět, až odjedete. Je vám to jasný?!“
Cel kývla a vstala. „Tak už se nezlob, strejdo. Byla to moje chyba, ne Abeho. A pozdravuj Terezu!“
Bred přijal neteřino přiznání sporým kývnutím hlavy, otočil se a vyrazil ke dveřím.
„Vím, kdo to udělal.“ řekl tiše Abe.
Bred se zastavil a obrátil. V očích měl otázku.
„Lydia. Lydia Petrovna.“
„Prosím? Lydia Petrovna Kovalenko? Ta žhavá dlačice z našich studentských let?“
Abe kývl.
„To není možné.“
„Proč?“
„Protože je v Asii …“
Abe zvedl obočí a Bred si uvědomil, že to opravdu není žádná překážka. Ne pro lykantropa.
„Včera v tom špitále se ještě vznášel ve vzduchu její pach. A zapomněla tam tohle.“ zalovil v kapse riflí, které měl včera na sobě a po návratu je našel složené na posteli. Napřáhl k příteli ruku a na dlani se třpytil malý předmět. Velice zvláštní šperk ve tvaru kočičího oka, jehož duhovka byla ze smaragdu a panenka z obsidiánu.
„Podder ho držel v ruce. Museli se rvát a on jí to stáhl z krku. Takže ona teď už pravděpodobně ví, že my víme…“ Cel přisoupila blíž. Zajímalo ji, jak to, že dlak může mít při proměně cokoliv na sobě. Zeptala se na to.
„My nemáme problém přeměnit se oblečení. Jenže šaty proporce nezmění, ale my ano. Zbytečně se pak motáš do hadrů, které nepotřebuješ. A jak vidíš, tohle není na řetízku, ale na gumičce, aby se to přizpůsobilo změnám tvarů.“
Cel přikývla.
„Stejně tomu nerozumím. Proč by to dělala?“ položil si Bred řečnickou otázku.
Celien však odpověděla: „Pro peníze.“
„To odhaduješ?“
„Ne, vím.“ sáhla do kapsy svých plátěných kraťasů a vytáhla poskládaný lístek. Narovnala ho a podala strejdovi.
„Co to je?“
„Leták. Obyčejnej reklamní leták. Bylo toho tam spousta, skoro všude, když na to teď myslím.“
Brederik se ponořil do kratičkého textu a pak zvedl oči: „Je to to, co si myslím?“
„Hmm… asi jo. Říkala jsem, že měl Podder žít v jiné době a vydělal by majlant.“
Abe se naklonil k Bredovi, aby si i on mohl přečíst, co Celien objevila.
„Ale… to zní jak z nějaký frašky.“ namítl Bred.
„Možná, ale podle mě je to skutečný důvod těch vražd.“
„Takže tady jde o nějakou vakcínu proti upířímu kousnutí?“
Abe pokýval hlavou: „Schulz mi říkal, že Podder chtěl vyrobit nějaké sérum nesmrtelnosti, a že mu vyšlo něco jinýho.“
„Trochu jsem o tom přemýšlela.“ Když jsem se v noci převalovala na posteli a nemohla usnout strachy o tebe. To ale neřekla nahlas. Dneska ráno se choval tak odtažitě a v jeho tváři zase nebyly žádné city. Jako před třemi dny, když sem přišel. Pak si uvědomila, že na ni oba koukají a čekají na pokračování. „No a myslím, že došel k závěru, že když jsou upíři prakticky nesmrtelní, mohl by zkusit prozkoumat, jak to dělají. A potom se mu to nějak zvrtlo a nevytvořil sérum nesmrtelnosti, ale nějakou látku, díky které se z tebe nemůže stát upír. Ale podle mě to má nějaké vedlejší účinky. Tipovala bych světloplachost, přecitlivělost na stříbro nebo tak něco. Ale to samozřejmě nevím.“
„Jenže to je mu v dnešní době dost k ničemu. Upírů se nikdo nebojí. Žijí spořádaně, nebo aspoň skoro spořádaně, mezi námi a donedávna byl klid…“
„Jistě. Taky jsem říkala, že se měl narodit tak před pěti sty let… Byl takový orloj v digitálním věku. Tehdy na tom mohl trhnout balík, to se lidi ještě upírů strašlivě děsili a vybíjeli je ve velkém.“
Náhle promluvil Abe: „Lydia se o tom musela nějak dozvědět a vyčíhla příležitost přijít k penězům. Je snadné vytvořit mediální bublinu, to už dokázaly farmaceutické firmy párkrát před válkou. Vzpomínáte? Ve škole jsme to brali – ptačí chřipka, prasečí chřipka, nemoc šílených krav… A oč snazší je vzkřísit strach, který je v lidech tak hluboko...“
„Musela jen přimět lidi, aby znovu uvěřili, že upíři jsou šílená monstra.“ Po včerejšku si to myslela taky, žádná sláva. Chovali se arogantně a nadřazeně, jako by jen oni měli nárok na pomstu, jako by nikoho jiného nezajímala spravedlnost. A nechtěli slyšet žádná vysvětlení, jen najít viníka. Rychle.
Abe se ušklíbl koutkem úst a odhalil záblesk zubů. Náhle vypadal víc jako vlk, než kdykoliv předtím. „Tak tohle pro ni byla jistě ta nejsnazší a nejzábavnější část plánu. Vraždí líp, než vaří.“
Cel zvedla obočí, ale nepodívala se na něj. Musel ji znát opravdu dobře. Bývalá milenka? Nechtěla to vědět, opravdu, radši ne.
„Pořád tomu nerozumím.“ povzdychl Bred.
Jak by taky mohl. Abe už to ale chápal. Taky znal Lydii líp, než ti dva, i když taky ne nijak skvěle.
„V tomhle světle to dává smysl. Koukněte. Dozví se o zlatém dole. Koupí práva na ten dryják a začne vraždit. Je to snadné, ví, že se to prolátne. Nebo tomu možná napomohla. Lidi se bojí. Dneska se lidi pořád něčeho bojí…“ Kromě Cel. Ta jako by se nebála ničeho. Kromě mě. Smůla. Neodpustil si povzdech, ale hned zase pokračoval: „A pak začne pracovat na distribuci toho očkování nebo co to je. Zbývá jediné, zbavit se vynálezce a jediného svědka. Udělá to chytře, jako všechno. Přinese velkou hromadu těch letáků a nechá mu je v bytě, jako by to byl on, kdo je dává do oběhu. A zabije ho po upířím způsobu, takže to vypadá, že upíři se zbavili nepohodlného vědce. Což jí mimochodem zaručeně ještě zvýší obraty. Jenže my tam přišli moc brzy. Kdyby byla Cel sama, nebo kdybys přišel jen ty a tví chlapi - nepředpokládala, že na tu práci pošleš upírský policajty nebo o nich nevěděla – tak by to prošlo. Lidi by nebyli schopní zachytit její pach. A původu toho přívěšku by se taky nikdo nedopátral. Předpokládalo by se, že takhle výstřední šperk mohla nosit nějaká upírka.“
Cel se na něj koukala s pootevřenými ústy. Šílená konstrukce. A takové bývají nejpravděpodobnější. Kromě toho, Abe ji asi zná dost dobře. Co je to za ženskou, že ho tak upoutala? No, ona taková asi nejspíš nikdy nebude. Škoda.
„Poslyš, a neříkal jsi prve, že ty dvě vraždy provedl někdo jinej?“ vzpomněl si Bred.
„Myslím, že si na to někoho najala. Nebo přemluvila. Každopádně ona je klíč.“
„Bezva. Díky. Takže teď se už o to postarám. Dám ten přívěsek svým upírům a ti mi ji zaručeně brzo dovedou. Nemusíte si dělat starosti. A teď, jak jsem řekl, odjíždíte!“ Bred se tvářil vážně a nekompromisně.
Oba odešli do jednoho pokoje. Abe naházel do batohu pár svých svršků a kartáček na zuby, Cel to trvalo déle. Nepodívala se na něj a on uvažoval, jestli se bojí tak moc, že s ním ani nesedne do auta. Zatím se o tom nezmínila. Sakra! Proč to vždycky skončí takhle?
Odpověděl si sám: Protože hezký a chytrý ženský dobře vědí, že mají na víc, než na samotářskou obludu z lesa někde na hranici poválečně civilizace. Ani se jim nedivil, jen ho to vždycky dostalo. Začínal doufat, že Cel je jiná, že se nebojí…
Sedli do offroadu, Cel na místo spolujezdce. Abe zachmuřeně koukal před sebe, občas zkontroloval zrcátka. Mlčeli.
Cel koukala z okna. Hovornost ji přešla. Je jasné, že se včera zachovala jako pitomec a že jí tenhle zvláštní chlap zachránil život. Možná ho naprosto znechutila. Takhle to dopadalo vždycky. Nejspíš je s ní opravdu něco v nepořádku. A navíc líp vaří, než zabíjí. Možná je to tím… Škoda. Každopádně si zasloužil, aby mu poděkovala a omluvila se.
„Abe,“ začala nejistě. Nepodíval se na ni, jen pevněji stiskl volant. „Víš, taky je mi jasný, že jsem se včera zachovala hloupě. Mrzí mě to… A taky, fakt moc ti děkuju! Zachránils mi život, že? Ta upírka před domem… a na tom mostě u špitálu…“
Nic neříkal.
„Každopádně díky, vím, že jsem průserář. Mimochodem,“ nepřemohla nával zvědavosti, „kdo je Lydia Petrovna Nevímčí?“
„Kovalenko.“ doplnil bezmyšlenkovitě. Byl překvapený. Ona mu děkovala! Proto moc nepřemýšlel a vyhrkl první věc, která se mu vynořila v mysli, když si na Lydii vzpomněl: „Moc krásná ženská. Dlačice. Největší děvka na celým světě.“
„Prosím?“
Teď už se na ni musel podívat, byť to bylo jen letmo, protože řídil. „Promiň, to je jedno. Každopádně mi nemáš zač děkovat. Slíbil jsem, že tě budu chránit.“
„Stejně ti děkuju. Obdivuju tě, vážně. Kolika upírům, že jsi to pocuchal fasádu v noci? A sám?“
Jistěže sám. Vždycky byl tak nějak sám. Ještě i v dobách, kdy studoval a pohyboval se mezi dalšími dlaky. A opravdu řekla, že ho obdivuje? Znovu se na ni podíval. Seděla uvolněně na sedadle spolujezdce, zula si sandály a loktem se opírala o okýnko. Na moment zachytila jeho pohled, ale už se musel zas věnovat silnici. Napjal všechny dlačí smysly, ale nevycítil ani kapičku adrenalinu, vůbec žádný strach nebo podobné pocity, které mívá vyděšená kořist. Jen pohodu a možná jakési neurčité zklamání.
„No,“ přiznal lehce ochraptěle, „myslím, že jich bylo tak šest, ale jeden to zabalil hned na začátku. Možná chtěl svolat posily, ale na to už nedošlo.“
„Strašně jsem se bála. Napřed mi nešlo odemčít to auto, pak vchodové dveře. A když už jsem se loučila se životem, objevil ses ty.“
Řekla to tónem, jako by byl rytíř na bílém koni z pohádky. Nějaký Bajaja. Nemohl tomu uvěřit. „Ehm… koho ses bála?“
„No těch dvou monster, samozřejmě! Ale musím přiznat, že jsem si nebyla úplně jistá, jak to s tebou je, když seš vlk. Chci říct, co všechno se mění a jak moc seš schopnej všechno ovládat.“
Na okamžik k ní stočil oči. „Všechno.“ odpověděl vážně. „Problém nastává jen při úplňku, ale to taky nejde o žádný zvrhlý choutky, ale o neovladatelnej hlad. A nezáleží na tom, že jsem snad před tím právě jedl.“
Cel kývla. „Díky. Myslím, že to musím napsat do tý diplomky.“ Krátce se zasmála: „A vůbec, tenhle tejden byl fakt dobrej. Myslela jsem, že už mi z toho učení hrábne, a pak mi strejda poslal…“ nějak nemohla doříct. Lekla se, že by to znělo moc… no, divně.
„Hlídacího psa?“ navrhl.
„Tos řekl ty!“ zasmála se.
Nečekaně se usmál taky. Že by to nebylo tak strašné?
„Pověz mi, co vlastně děláš v těch lesích?“ vyzvídala.
„Hajnýho s vysokoškolským titulem. Nechávám si od jezevců říkat pane inženýre…“
Celien se rozesmála naplno. Její radost ze života zaplavila celé auto. „Vážně! Co děláš?“
„Starám se o dřevo, o zvěř… a hlásím ve svém katastru jednoho vlka, takže spadám do chráněné oblasti a nelezou mi tam turisti.“
„Hmm a ten vlk… není trochu větší, než uvádějí encyklopedie?“ šibalsky přimhouřila oči.
Přikývl a po dlouhé době se cítil vážně skvěle. Povídali si, cesta trvala dlouho.
Po třičtvrtě hodině na dobíjecí stanici nad hrnkem kafe pokračovali v rozhovoru. Když se zas vrátili do auta a vyjeli, položil Abe otázku, která ho zaměstnávala už od včerejška: „Tys nikdy s nikým nechodila?“
Cel zvážněla a povzdychla: „Ale jo… když tomu tak chceš říkat.“
„A jak tomu říkáš ty?“
„Boj o udržení vertikální polohy.“
„Aha. Bylo to tak hrozný?“
„Většinou. Taky jsem se dozvěděla, že jsem snílek, naivka a frigidní husa.“ hořce se zasmála. „No, možná měli pravdu. Možná jsem fakt naivka, když si myslím, že není nutný skákat do postele na třetím rande. Každopádně, teď už mám nejspíš smůlu.“
„Proč?“
„No, nedávno jsem se seznámila asi s jediným chlapem na planetě, kterej tenhle názor se mnou sdílel. Bohužel to taky bylo to jediný, co jsme sdíleli. Na posledním rande přišla na přetřes otázka menšin a tam mě tak vytočil, že jsem odešla bez zaplacení, což normálně nedělám, ale pořád to bylo lepší, než mu tam před lidma natáhnout.“
„Ty se s ničím moc nepářeš, co?“ zašklebil se Abe.
Celien pokrčila rameny. „Hele, támhle na tý křižovatce jeď doleva. Je to kratší, než jak ti ukazuje navigace.“
Chvilku bylo ticho. Abe přemýšlel o tom, jak jiná je Cel oproti ženským, které znal. Zvlášť proti Lydii. Ještě teď, po tolika letech měl upřímnou chuť přervat jí krkavici. Děvce zrádné!
Před devíti lety, když přišla mezi ně, vypadala jako ztracená venkovská holčička. Ptáčátko, co vypadlo z hnízda a hledá svého rytíře, který by ji ochránil před zlým světem. Tehdy byl hloupý a slepý. Neviděl, že přesně takhle se dívá na ně na všechny. A že je všechny využívá jen ke svým cílům. Zpočátku se aspoň snažila předstírat, že jí jde o to, najít vztah. Pak už se na to vykašlala a otevřeně spala s kdekým. A když už ji přestali bavit mladí nadržení dlačí pitomci, rozhodla se zalovit v exotičtějších vodách a nabrnkla si upíra. Pak už o ní dlouho neslyšel. Až teď.
„Tohle je dobrý auto.“ přerušila proud jeho myšlenek Celien.
„Mám ho rád. Dostanu se s ním skoro všude, i když trochu víc žere,“ odvětil.
„Ale pěkně sedí na silnici. Myslím, že jsem s ním trhla rekord v průjezdu městem. Jenom doufám, že něco takovýho už znova absolvovat nebudu! Dokonce jsem jela asi na dvě červený! Hrůza… ještě teď mám z toho výčitky svědomí.“
Abe se uchechtl.
„Trochu jsem pak váhala, jestli mám vůbec vystoupit, ale vím, že proti upírům, by mě neochránilo.“
„Samo o sobě asi ne, ale můj pach by je možná odradil. Myslel jsem, že tě to napadne.“
„Hmm nenapadlo. Ale ty upíry jsem tam fakt nečekala. Spolehla jsem se na to, že kočky nesnáší upíry a že by mi dal Zrzek nějaký znamení.“
„Zrzek?“ Abe se zamračil a pohlédl na spolujezdkyni.
„No jo, sousedovic Zrzek. Kocour, vždyť víš… V klidu přešel ulici a bez obav zaběhl do dvora. Tak jsem usoudila, že vzduch je čistej a vystoupila jsem.“
„Byla tam zrzavá kočka? Opravdu? A nebyla třeba trochu větší, než kočky bývají?“
„Za to ruku do ohně nedám, chápej, byla jsem dost vyděšená. Proč se ptáš?“
„Protože Lydia je kočkodlak a ve své zvířecí podobě je huňatou, velkou, ZRZAVOU kočkou.“
„Takže to možná nebyl Zrzek?“ zaváhala Cel.
„Docela určitě ne. Tvá úvaha byla správná, skutečná kočka by včera v noci nevylezla zpod gauče.“ Abe zajel ke krajnici a vyhodil blinkr.
„Co to děláš?“
„Ví, kdo jí překazil plány a …“
„Amy! Je tam Amy, sakra!“
„Sakra!“ zopakoval Abe a otočil auto zpět.
Oba byli nervózní a většinu času mlčeli. Dokonce i Cel připadalo divné bezstarostně švitořit, když je její kamarádka v ohrožení života nebo nedejbože už…
Pokoušela se jí dovolat, ale Amy to nebrala. „Sakra!“ nadávala polohlasem a Abe jen přikývnul.
„Už vím, jak se cítila mamka. Už jí nikdy hovor neodmítnu!“ kála se.
Město se blížilo a poledne taky, na oběd však neměli ani pomyšlení.
Cel odemkla. Prázdná chodba zněla dutě a Amy na zavolání nereagovala. Oba vstoupili do temné chodbičky, jež po pár krocích ústila do kuchyňky. Zády k nim tam stála velká otočná židle, kterou si vloni koupila Amy, aby si neničila záda při psaní na počítači. Co ale dělá v kuchyni?
Abe zahlédl záblesk světlé kůže a dlouhou, štíhlou nohu. Dřív, než mu to skutečně došlo, srazil Cel nevybíravě za sebe a vrhl se vpřed.
Kancelářská židle se efektně pomalu otočila. S elegantně přehozenou nohou přes nohu na ní seděla krásná, drobná zrzka a byla úplně nahá. Štíhlé nohy, vosí pas a dokonalá malá prsa jen napůl skrytá v nespoutané záplavě zlatorudých, kudrnatých vlasů. Lydia Petrovna Kovalenko. Na tváři lehký posměšný úsměv a mírně pozvednuté obočí. Tohle všechno Abe stačil zaregistrovat vybičovanými smysly, ale nestál překvapeně, nebo uhranutě, jak nejspíš očekávala, jako vesnický balík co už dlouho neviděl skutečnou nahou ženskou. Dřív než mohla využít výborně zinscenovaného momentu překvapení, začal ze sebe strhávat oblečení, takže ve chvíli, kdy si uvědomila, že ho neoblafla a začala s přeměnou, chyběl jemu k ní už jen kousek.
Lydia byla ve své zvířecí podobě hodně velkou kočkou. Teď, když ji Celien uviděla, si říkala, jak je možné, že se nechala včera v noci tak hloupě zmást.
Okamžitě po přeměně se Lydia vrhla na Abeho. Sekala drápy do podivného chumlu lidských a zvířecích končetin, ale naštěstí ne moc dlouho. Najednou stál na zemi místo Abeho – člověka, Abe – vlk. Vysoký, štíhlý, na hřbetě spíš do černa, se stříbrošedým břichem a náprsenkou. Posekaný od ostrých kočičích drápů, krvácel na čumáku a nad okem.
Vrhl se na kočku, která se ale nedala. Mrštně uhýbala jeho zubům a ostrými drápy sekala po jeho mordě. Chvíli okolo sebe tančili a Abe inkasoval další šrámy. Jemu se podařilo rozseknout Lydii kůži na boku, ale rána nebyla nijak hluboká.
Kočka vyskočila na stůl a Abe za ní. Nahoře mu uštědřila pár divokých škrábanců, podvlékla se pod jeho tělem a vyskočila na lednici. Odtud, dřív, než se její soupeř vzpamatoval, skočila na jeho hlavu a zaťala mu drápky do očí. Naštěstí se netrefila. Abe uhnul a seskočil i s ní na hřbetě ze stolu. Vrhnul se na záda a přimáčkl ji ke hraně kuchyňské linky. Kočka divoce vřískla a hrnky v policích poskočily.
Lydia se pustila vlčích zad a uskočila pod židli. Tam se vlk nevlezl a bylo mu jasné, že když tam strčí čumák, dostane po něm. Odrazil se tedy a převrhnul skokem na opěradlo židli na zem.
Lydia zavřeštěla a vylítla z pod padající židle přímo proti Celien, která vyděšeně stála v chodbičce a snažila se nezavazet. Skočila a zaťala jí drápy do ramen, v těsné blízkosti krku. V okamžení jí byl v patách Abe, který se odrazil a s vyceněnými zuby se vrhl na Lydii, drásající Celien dekolt.
Kočka však, jako by ho za sebou vycítila, se ještě jednou pořádně zaryla drápy do Celieniny hrudi a odrazila se přes její rameno dál do chodbičky. Abel doskočil a srazil Celien na zem. Jeho zuby cvakly těsně u dívčina obličeje.
Celien zaječela, ale to už byl Abe pryč. Hnal se za Lydií, která na něj čekala v koupelně, kde mu z umyvadla znovu skočila na záda.
Cel se vyškrábala na nohy a utekla do svého pokoje, kde konečně popadla dech a zvedla telefon.
„Strejdo, sakra, strejdo, vem to!!!“ jektala.
Z koupelny se ozývaly děsivé zvuky zápasu. Kočičí prskání, vlčí vrčení, padající šampóny, občas štěknutí nebo divoké zaječení kočky. A pak prásk. Roztříštilo se zrcadlo.
A mňoukání zvýšilo intenzitu a znělo téměř bolestně.
Cel si vzpomněla, že kdysi někde četla, že při výrobě zrcadel se na zadní stranu nanáší vrstvička stříbra.
Abe taky zaskučel. Chůze po skleněných střepech byla i normálně bolestivá, ale když se na zranění přitiskly ty malé stříbrné úlomky, bylo to peklo. Odrazil se a skočil do chodby. Teď mohla Lydia ven jen přes něj. A taky to zkusila. Dezorientovaná bolestí ze stříbrem pálených tlapek však neodhadla vzdálenost. Narazila do jeho hrudi a upadla na zem. Okamžitě po ní chňapnul tlamou, ale vzápětí mu došlo, že ji nesmí zabít, nebo se nikdy nikdo nedozví, kdo byl jejím komplicem. Stisknul tedy její bok, aby nemohla utéct, ale držel se na uzdě. Prudce dýchal.
V tom se mu začala pod tlapami kroutit a uhýbat, vzduch se vlnil, jak pracovala na své přeměně. Vzápětí nedržel tlapami kočku, ale útlou ženu s obličejem zkřiveným vztekem.
Výhružně zavrčel, ale ona se jen divoce ušklíbla a sáhla za sebe.
Pořezala si prsty a vystavila se pekelné bolesti, ale nepovolila. Stiskla v ruce dlouhý střep a rozmáchla se. Chtěla ho zarazit Abemu ze shora mezi žebra.
Naštěstí si toho všiml a uskočil. Střep se roztříštil o podlahu a Lydia zaječela.
Okamžitě se začala hrabat na nohy, ale Abe ji přeskočil a znemožnil jí utéct ke dveřím.
Couvala zpět do kuchyně a bylo jí jasné, že udělala chybu. Dívala se do tvrdých zelených očí a třásla se. Vzteky a bezmocí. On šel krok za krokem za ní.
Hypnotizoval ji pohledem a temně vrčel. Zády narazila do stolu. Vycítila šanci. Teď se odrazí, přeskočí ho a unikne ke dveřím. Napjala se a…
Kolem krku se jí zaklesl tenký stříbrný řetízek, jako smrtící garota. Cel zatáhla a Lydia zavřeštěla bolestí.
Zvedla ruce, ale nemohla se osvobodit, protože tohle bylo čisté stříbro a ne nějaká technická sloučenina. Pálilo jako bílá smrt. Bránilo skoro i dýchat. A rozhodně bránilo myslet. Zůstala jen spalující otupující bolest. A hrůza.
Abe se odkulhal do pokoje přeměnit. Nesnášel, když ho při tom viděl nějaký člověk a pokud to šlo, snažil se tomu vyhnout. Za okamžik se vrátil a pod palbou Lydiiných zuřivých pohledů našel svoje prádlo a kalhoty a oblékl se. Celien se plně věnovala své zajatkyni. Pevně ji držela a snažila se nepolevit v ostražitosti.
Abe si přetáhl přes hlavu tričko a podíval se na ty dvě. Cel klečela na stole a Lydia stála před ní, vyklenutá v bezmocném bolestném oblouku. Cel se mračila soustředěním. „Volala jsem strejdovi,“ řekla, aniž zvedla pohled, „bude tady hned.“
Abe přikývl a postavil se tak, aby na Lydii stále dobře viděl a mohl kdykoliv zasáhnout.
„Miláčku!“ zasípala. „Ty jí tohle dovolíš, po tom všem?“
Abe zamrkal a nevěřícně se zeptal: „Cože?“
„Vždyť víš…“ chraplavě se zasmála a vzápětí sykla bolestí. Stříbro se jí propalovalo hluboko do kůže.
„No to asi nevím. Asi si mě s někým pleteš.“
„Abe! Stará láska nerezaví…“
„Láska? V souvislosti s tvým jménem? To si děláš srandu?! Vůbec mě neznáš a já tebe vlastně taky ne. A už ani nechci.“
Cel upřeně sledovala řetízek ve svých rukou. Nechtěla být svědkem tohohle rozhovoru. Fakt ne! Tahle nahá krvelačná bestie a Abe… vůbec se jí to nelíbilo. Hořkost jí stoupala do krku a začala mít čím dál větší chuť utáhnout jí ten řetízek ještě pevněji.
„Nedělej, že to nevíš! To kvůli tobě jsem se vrhla do náruče Bergera. Bylo to zoufalstvím, žes mě nechal.“
„Já tebe?“ Abe se rozesmál. „Nechal? Kočičko, chrápej si, s kým chceš, ale mě do toho netahej. Fakt toho mám dost.“
„Tehdy ráno…“ kňourala.
Abe ji přerušil: „Už buď zticha! Nechci vědět, kolik jsi toho tu noc stihla. Jestli se mě pokoušíš ukecat, tak toho radši nech!“
„Nebylo to tak, jak myslíš!“
Abe mlčel.
Lydia bojovala o každé nadechnutí, ale pořád ještě doufala, že ho obměkčí. „Shemus mě znásilnil.“
Žádná odezva, jen pohled, který říkal, že jí nevěří.
„A Berger mě zneužil.“
„Cos čekala od upíra.“ odsekl kousavě Abe.
„Ale já se mu pomstila!“ zasyčela.
„Ale… to je konečně zajímavé.“
„Lidi už nikdy neuvěří, že upíři jsou neškodní. Budou je zase honit, pálit, probodávat dubovými kůly…“
„A stříbrnýma vidličkama, co?!“ Cel už to nevydržela. „Už radši zmlkni, ty nádhero.“
Přes svou neutěšenou situaci se Lydia zasmála. „Neboj, na tebe taky dojde, tlusťoško.“
Cel prudce zatáhla za řetízek a Lydia se začala dusit. Když pak znovu chytla dech a vztekle zasyčela, dostalo se jí řízné odpovědi: „No, hlavně, že ty seš královna krásy, vychrtlino. A drž zobák, nebo příště už nepovolím.“
„Kdopak by si na ni došlápl, kotě? Hmm?“ Abe přistoupil o dva kroky blíž.
„Brzy se to dozvíš!“ odsekla zpupně.
„To je mi jasný. Nehodlám ji v tom totiž nechat samotnou, víš.“
Lydia vztekle zasyčela a vtom se ozval zvonek.
Abe pohlédl na Cel a ke dveřím se vydal teprve, až mu dala kývnutím svolení.
„No to je dost!“ přivítala Cel podrážděně strýce. „To jako normálně zvoníte u bytu, v kterým je hlášenej vrah?“
Bred pokrčil rameny: „Musíme – někdo by nás mohl žalovat za zničené dveře.“ Přišel blíž a chytil zrzavou ženu za bradu. Podíval se jí zblízka do obličeje a ona se na něj vzdorně šklebila.
Poodstoupil a kývl na jednoho ze tří mužů, které s sebou přivedl. Ten si připravil stříbrem potažená želízka a ostatní vytáhli své služební zbraně.
„Mají nabito stříbrem, krasavice, tak se necukej!“ varoval ji Bred, když ji policista předpisově zatýkal.
„Už můžete pustit, slečno, mám ji.“ řekl policajt a Cel nechala řetízek sklouznout po Lydiině hrdle. Ta nenávistně zaječela, ale eskorta ji už odváděla z bytu.
Bred se blíž podíval na neteř: „Jsi v pořádku?“ Když kývla, otočil se na Abeho: „A ty? Vypadáte oba, jak…“
„Jak po bitce s divokou kočkou?“ navrhla Cel a sedla si na kraj stolu.
Bred kývl. Oba přejel pohledem: „Co tu vlastně děláte? Nemáte být pryč?“
„Došlo nám, že jsme tu nechali nechráněnou Amy. A ta teď nebere telefon. Nevím, kde je a mám o ni strach!“ odpověděla Celien unaveně.
Abe nasál vzduch. „Každopádně tady není a od rána tu nejspíš nebyla.“
„Zkusím to zjistit. Teď jedu s nima a vy tu na mě počkejte. Budu vás muset taky vyslechnout.“ Otočil se k odchodu.
„Strejdo,“ zavolala za ním Cel, „zmiňovala se o nějakým komplicovi…“
„Já už to z ní vytáhnu. Ale vy odsud nevystrčíte nos, jasný!“
Cel kývla a Abe se zašklebil.
Za Bredem zapadly dveře a Cel si opatrně ohmatala kůži ve výstřihu a sykla bolestí.
„Bolí to moc?“ zeptal se účastně Abe.
Překvapeně zvedla hlavu: „No, docela jo.“
Abel se sehnul a našel svoje boty. Pečlivě je vytřepal, aby v nich nezbyl ani nejmenší zatoulaný střípek zrcadla a došel do koupelny pro lékárničku.
Vrátil se s gázou, nůžkami a desinfekcí. Celien stále seděla na stole.
„Nejlepší by bylo, kdyby sis sundala tričko.“ navrhl a Celien neprotestovala. Bylo rozsekané od drápů a nasáklé krví.
Shrnula si vlasy a nechala Abeho, aby jí ošetřil šrámy na krku, na které si neviděla. Při tom si všimla, že i on krvácí z rozseknutého obočí a divoce rozdrásaného nosu a čela.
Vzala si tedy desinfekci a na oplátku začala čistit rány jemu. Chvíl