Epilog
Teplý větřík si pohrával s listy okrasných keřů před majestátní moderní budovou, ve které promovali letošní absolventi všech čtyř fakult Integrované Evropské Univerzity, které sídlily v tomhle městě.
Lidé se už před chvílí vyhrnuli ven a teď postávali v hloučcích. Absolventy většinou obklopovala rodina a přátelé. Postupně se začaly skupinky rozcházet, nebo společně vyrážely někam na oslavu.
Také kolem Cel stáli její blízcí. Rodiče, dva bratři a sestra. Abe je poznal, protože mu je ukázala na fotkách. Taky se tam motala Amy.
Celien se zasmála svým nezaměnitelným smíchem plným života a Abe se usmál taky. Zvedla hlavu a přes ramena svých drahých se začala rozhlížet. Měla to těžké, protože byla malá. Nakonec ale našla, koho hledala a spokojeně se usmála. Stál trochu stranou od všech těch lidí, kteří ho znervózňovali, a měl na sobě oblek. Moc mu to slušelo. Divoké oči lovce kontrastovaly s konzervativním oděvem a to ho dělalo ještě zajímavějším. Aspoň pro ni.
„Cel? Kam čučíš?“ mladší bratr jí poklepal na rameno. Matka ho okřikla: „Dej jí pokoj, aspoň dneska!“
Bratr cosi odsekl, ale Cel už ho nevnímala. Připadala si jako cvok. Tohle se normálně nestává, ne? Že by člověk zapomínal na svět, když kouká někomu do očí. Abel přišel až k nim a Cel odstrčila otravného bratříčka a podala mu ruku. Představování je sice vždycky trapné, ale máma by pak měla hromadu řečí… a dnešek si Celien nechtěla nechat nikým zkazit. Večer odjede s Abem do Beskyd a pak se uvidí. Možná, že tentokrát bude o vertikální polohu bojovat on… Zasmála se pro sebe, protože tomu se jen těžko dalo věřit a pustila se do formalit.