Maturitní slohovka - umělecký popis neboli líčení na téma: "Příroda spasí nás, v té bibli čtěte" Je to citát nějakého myslitele a obrozeneckého literáta, ale bohužel nevím, kterého. Práce je ovšem moje původní, bez citátů.
Paneláky a paneláky! Města rozlezlá po tisících hektarů úrodné půdy. A všude jsou lidé, jako mravenci. Kam jít, když srdce pláče touhou po pohlazení skřivánčím křídlem? Domů. Jen tam je země ještě čistá, jen tam jsou kopce dosud svobodné. Údolí na jihu Moravy pohostinně otevírá náruč vstříc dceři vracející se z dálky.
Je omývané vodou tří řek. Jedna je hluboká a čistá, jako vážná panna, druhá se dá přirovnat k dívce tajemné, ale přející a ta třetí je dovádivá až zlomyslná.
Ta první přitéká ze severozápadu. Má břehy lemované bílými topoly, ze kterých v květnu sněží jejich vatovitá květenství, a akáty. Cestou kolem naší osady napájí pole s vlídnou štědrostí dobré hospodyně. Ale dovede být i vrtošivá. Na horním toku na ní lidé postavili dvě betonové přehrady s elektrárnou, a tak se někdy bouří. Obvykle v době jarního tání. To jí skoro nestačí ani strmé a vysoké břehy a s chutí se zahlodne i do nízko položeného pole. Ale to nevadí. Na čas tam vytvoří jezírko, a labutě se mají kde skrýt před dravým proudem v řečišti. Potom se stejně rychle uklidní a znovu s pečlivostí mámy kolébá na vlnách nová káčátka a labutí mladé.
Když řeka, kterou jsem přirovnala ke ctnostné dívce vstoupí do našeho údolí, jmenuje se Jihlava. Překoná polorozpadlý splav, omyje úpatí skály na jejímž vrcholu a úbočích se rozkládá vinohrad a pokračuje línou cestou mezi lukami a poli. Zeshora, z vinohradu je na ni pěkný pohled. Točí se v malých vírcích, jak prudce naráží do kamení a stále znovu se pokouší odsunout tu hloupou překážku stranou. Skála je vysoká a mohutná, řeka je proti ní jen stříbrnou stužkou. Copak jehlou odhrabeme kopec? Jedinou jistě ne. Ale řeka Jihlavka, a vlastně i každá jiná, má těch jehel milion. A času nepřeberně. Jednou možná skálu udolá. Ale to už tu nebude ani ten vinohrad, kde můžeme sledovat, že příroda má to nejlepší načasování pro každý úsek života. Na jaře se vše bujaře zazelená, v létě sládnou plody pod polibky slunečních paprsků, a když pak listy na vinohradu zezlátnou a zčervenají, poznáme, že jsme zase o rok starší.
A řeka si s klidnou vytrvalostí dál razí cestu širokou loukou, takže z výšky vypadá jako čára života na nastavené dlani Stvořitele. Po jedné straně ji následuje silnice, nad kterou se tyčí další skála. Ta skála nutí silnici i řeku uhýbat. Jihlavce to ale nevadí, šumí přes kořeny vrb a topolů a tiše si zpívá. Napájí rybník s ostrůvkem a lehce ševelí. Hostí bobry a pstruhy a šepotá si u toho.
Pak za zákrutem řeky vycení své železobetonové zuby splav. A Jihlavka se rozkřičí a rozhuláká. Snad vzteky, že musí téct přes ten lidský vynález, ale dost možná radostí, že může provětrat své vlny, nabrat do sebe vzduch a shodit náklad různých klád, klacíků a listí, které cestou nabrala. A pak pokračuje. Je mělčí, ale o to více hravá. Rozverná parádnice, která nastavuje slunci zrcátko a chichotá se u toho.
Jinak ale řeky nejsou jako lidé. Své zápisy nepíší na papír, ale tiše a trpělivě je vrývají do krajiny. Žijí s člověkem v míru, dokud se jím nepokouší diktovat, kudy a jak mají téct. Potom se bouří.
Konec konců, Bůh je stvořil dřív než člověka.