Do tohohle kraje přicházel první sníh obvykle začátkem listopadu. Přinášel ho bůh větru a ochránce poutníků na svém bílém, oblačném koni. Jenže letos se už o víc, než čtrnáct dní zpozdil.
Stařešina rodu ze Soví hory, léty ošlehaný válečník Ctimir, prohlásil, že je to proto, že nový Trojjediný Bůh, kterého do země přivedli Jastřavljanští kupci, boha větru porazil a rozhodl se dát přírodě nový řád. Aby dal novému Bohu najevo, že rod ze Soví hory jeho vládu přijímá, rozhodl se přejmenovat své sídlo na Boží horu.
Jeho švagrová, manželka Ctimirova staršího bratra, Světlana, věřila v nového Boha od svého dětství. Pocházela z jihu a její chůva byla otrokyně koupená od Jastřavljanů, která si do nové vlasti přinesla víru v Trojjediného Boha a v té Světlanu vychovala. Světlana proto věděla, že nový Bůh nemá zapotřebí bojovat o něco, co sám stvořil a řídí. Ctimirovi se to však těžko vysvětlovalo a ona byla ráda, že aspoň takto kostrbatě přijímá nadvládu Trojjediného, milosrdného Boha.
Radimirovi, Světlaninu synovi, bylo srdečně jedno, kdo způsobil, že se letos zima o pár dní opozdila. Naplno využíval čas, který mu byl na tomto světě dán. Jeho bratranci přinesli zprávu o nádherném sedmerákovi, který se toulá v lesích blízko Soví, nyní Boží, hory, a on se právě řítil na svém koni lesem, aby mu neujeli. Stromy byly holé a spadané listí divoce odletovalo od kopyt koní tří mladíků, kteří vyrazili na lov. V chladném vzduchu jim šla pára od úst a krev se jim rozehřívala vzrušením. Ten nádherný jelen jim dnes neunikne. A když už jsou v lese, uloví i nějaké bažanty a králíky k večeři.
Světlana dohlížela na leštění měděných pohárů a každou chvíli odpověděla na nějaký všetečný dotaz jedné ze svých neteří.
Na hradě zvaném Boží hora žil rod jejího zesnulého muže už několik generací. Pravda, ještě před nemnoha lety se nedalo mluvit o pořádném hradě, šlo spíš o hradiště s kamennou věží, opevněné dřevěnou palisádou, ale tahle rodina přesto držela pospolu a tak dnes všichni obývali kamenný hrádek nebo alespoň nepříliš vzdálené dvorce.
Od doby, kdy sem krátce po svatbě Světlana přišla, se pokoušela zjistit, kolik vlastně neteří a synovců má. Dosud se jí to nepodařilo. Rodina byla veliká, rozvětvená, a každou chvíli se někdo narodil a někdo umřel. Jisté bylo jen to, že Světlanin zesnulý muž měl dvě starší sestry, které se dobře provdaly na jiná panství, jednoho mladšího bratra, jenž nyní vládne rodu, a nespočitatelnou řádku mladších sester, ze kterých se jen nemnohé dožily dospělosti.
Čtyři holčičky, které se teď Světlaně táhly v patách byly už patrně jejími praneteřemi, ale tím se v tomhle rodě nikdo nezabýval. Dívenky, nejspíš sotva pětileté, dětsky žvatlaly, pochichtávaly se a pokoušely se tetě pomáhat. Světlanu to těšilo. Měla ráda děti, ale její vlastní už byly dospělé. Nejstarší Radimir, kterému ovšem každý říkal spíše zkratkou Radim, vyrazil ráno s bratranci na lov, mladší Zora a Doubravka s několika tetami tkaly, a bláznivý výrostek, po otci pojmenovaný Danuš, se na nádvoří cvičil v používání luku. Jeden starší, dávno ženatý bratranec na něj dohlížel a dával mu rady.
Světlana trpělivě odpovídala na otázky zvídavých děvčátek a pracovala s příjemným pocitem v srdci. Už před mnoha lety si uvědomila, jaké měla štěstí, že se provdala do této rodiny. Žili tu sice hádaví, občas trochu drsní a divocí lidé, ovšem panovala mezi nimi věrnost, svornost a jistá neohrabaná laskavost. A také se rádi smáli, což pro Světlanu nebylo zanedbatelné.
„Hezké ráno, Světlano, že?“ ozval se náhle za ženou známý hlas. Vysoká dáma se stříbro plavými vlasy se otočila a s úsměvem pozdravila svého švagra. Postarší muž statné postavy s hustým šedivým vousem a několika jizvami v obličeji se přívětivě zašklebil a pobaveně sledoval, jak se čtyři malé nezbednice rychle sbíhají ke švagrové a schovávají se jí za sukně.
„Neviděla jsi dnes ráno Milevku?“ zeptal se.
Světlana zakroutila hlavou: „Ne, tvou drahou novomanželku jsem dnes zatím neviděla. Myslela jsem, že ji nepustíš z… pokoje…“
Ctimir se polichoceně zachechtal, ale pak pokrčil rameny: „Bohužel, nedala se zadržet. Kdybys ji viděla, řekni, že jsem se vypravil na východní dvorec a vrátím se zítra.“
Světlana přikývla a pak mu popřála šťastnou cestu. Sledovala hrdého starého muže, jak vychází ze síně, a pak se vrátila ke své práci.
Hrádek se připravoval na brzký příchod zimy, a protože venku už přes noc většinou mrzlo a i dny byly chladné, nikomu se nechtělo být moc dlouho venku. Světlana se domnívala, že si Ctimirova mladinká manželka vyšla na procházku do hájku blízko hradeb, ale když se ani v pozdním odpoledni neobjevila nikde v tvrzi, začala mít strach. Milevka byla křehká dívka z nepříliš mocného rodu a její otec doufal, že si díky sňatku své dcery s vládcem z Boží hory polepší. Zatím se nedalo soudit, co tento svazek přinese pro budoucnost, protože plaché stvoření štíhlé postavy a něžných modrých očí pobývalo na Boží hoře jen krátce, sotva tři měsíce. Ctimir působil spokojeně a mladá manželka vždy stydlivě klopila oči k zemi. Světlana by jí ráda předala povinnosti vyplývající ze stavu paní domu, ale Milevka se k tomu příliš neměla. Možná se jen bála, ale spíš připadala Světlaně jako trochu nepraktický snílek. Starší žena doufala, že děti, pokud ji nezabije už první porod, Milevčinu povahu změní.
Těsně před brzkým západem slunce se přihnali domů tři lovci. Jelen jim upláchl, místo něj však vezli bažanty a zajíce a nezdarem se netrápili. Už spřádali plány na to, jak ho skolí, jen co napadne první sníh. V družném rozhovoru předali rozehřáté koně chlapcům ze stáje a plní nezkrotné energie vtrhli do hradu. Radim vešel jako první a hned uviděl v předsíni u okna matku. Tvářila se nezvykle vážně.
„Copak, někdo rozbil tvůj oblíbený džbán?“ pokusil se ji pobavit.
Tentokrát ale na žert neodpověděla úsměvem jako jindy. To bylo divné. Mladíci k ní přistoupili, a ačkoliv byla na ženu vysoká, obklopili ji jako topoly břízu. Radim položil matce ruku na paži: „Co se děje?“
„Od rána nikdo neviděl Milevku.“
„Není ve strýcově ložnici?“
Mladíci se bujaře zachechtali, ale když si všimli, že teta Světlana se nebaví, postupně zmlkli.
„Radime, prosím tě, hrad už jsem nechala prohledat třikrát. Bojím se, že… bojím se…“
„Ano?“
„Chlapci, prosím, projeďte alespoň nejbližší okolí. Snad se jí něco stalo, snad zakopla, vymkla si nohu, nebo se ztratila…“
„Proč to říkáš s takovou nadějí, teto?“ zeptal se zmateně jeden z Radimových bratranců.
Světlana se zimomřivě objala pažemi a stiskla rty.
„Mami?“ naléhal i Radim.
„Ach… mohlo ji napadnout nějaké zvíře…“
„Nebo člověk?“ pronesl pomalu Radim při pohledu na matčinu ustaranou tvář.
„Ne, to není možné! Naše území je bezpečné.“ oponoval jeden z mladíků.
„Modlím se k Bohu, aby byla v pořádku, ale…“
„Ano, teto?“
„Nic. Jeďte, prosím!“
Tři mladí muži se otočili na patě a vyřítili se z domu. Pacholci ve stájích zrovna ukládali jejich sedla a nyní vyjeveně hleděli, jak ti tři s rychlostí vichřice strhávají postroje z jejich míst na zdi stáje a sedlají si čerstvé koně. Kopyta zaduněla na zápraží maštale, pak na padacím mostě a už byli pryč.